Prosinec 2015

Deníček moderního Ježíška

21. prosince 2015 v 9:54
Vánoce jsou už na spadnutí a s nimi přichází příjemná rodinná atmosféra a spousta dárků. Vánoce jsou doba pohody, odpočinku a Tří oříšků pro Popelku.
Mezi tou bezbřehou všeobjímající sváteční náladou plnou dobra, lásky a klidu je jedna udřená osoba, která neví, kde jí hlava stojí. Tou nebohou osobou, která se nezastaví, je Ježíšek.

7 týdnů do Vánoc
Sundali mě z kříže. Asi se blíží Vánoce. To už je rok? Hrůza. To zase bude řehole.

6 týdnů do Vánoc
Člověk nemá chvilku klidu. Stigmata bolí jak prase, doktor mi nařídil klid na lůžku, ale pořád mi domů leze pošťák s poštou a nosí mi dopisy od dětí. To ty děti nemají rodiče nebo co? Hamižná mládež chce jenom dárky. Na to jim jsem dobrej. A kde mám jako na ty dárky vzít peníze? Vždyť jsem nezaměstnaný. Celý rok akorát visím na kříži. Provize z Bible dostává můj fotr a já třu bídu s nouzí. Ani na pořádný hadry nemám. Už přes dva tisíce let chodím pořád v tý samý bederní roušce na nohou mám prošlapaný kristusky a trnová koruna už je taky dost demodé.

5 týdnů do Vánoc
"Ahoj Ježíšku, letos jsem byl velmi hodný. K Vánocům bych si přál turbo robota na dálkové ovládání a samozřejmě drona" No a co jako? Z těch dopisů mi tak akorát praskne pumpa. Jak jako drona? Co to je? Já jsem jako dítě k Vánocům dostal tak akorát nějakou hezkou chorobu nebo hlad a jaký jsem měl dětství. Ty dnešní fakani jsou rozmazlený, až hanba.
Dneska se taky stavil fotr. Samozřejmě, že se ani jednou nezeptal, jak se mám, co dělá Máří Magdaléna a podobně. Jenom sestoupil z nebe a hned mě začal peskovat. Prý jsem ještě nepřečetl všechny dopisy od dětí a nemám vánoční úsměv. Tak jsem se na něho vánočně usmál a oznámil mu, že letos žádný dárky nosit nebudu. Letos na to kašlu. Jsem udřenej jak kůň a Máří Magdaléna chce jet přes svátky do Thajska.
Fotr mi pohrozil, že mě vydědí. On tím hrozí celkem často. Vzhledem k tomu, že nikdy neumře, je mi to celkem jedno. Nakonec jsem se ale nechal ukecat, zase.

4 týdny do Vánoc
Tak je tu Advent. Paráda. Z toho jsem fakt urvanej. Objíždím všechny náměstí a dělám ze sebe debílka, kterej si vleze do pochybného betléma, lehne si do necek a dělá, že je mimino. Vedle mě postaví figuru mojí mámy, nevlastního fotra, rozmístí kolem nějaký zvířata a hlavně nesmí chybět ti trotlové, tři králové. Líbí se mi, jak jsou hezky rasově vyvážení, aby to bylo korektní. Dva běloši a negr. Hezké to je. Sice to ve skutečnosti byli tři arabáši, ale to se dneska nenosí.

3 týdny do Vánoc
Takže můj pošťák si z těch nekonečných pytlů dopisů uhnal infarkt, takže teď mi to vozí rovnou náklaďáky a vyklápějí mi to na zahradu. Na moje macešky. Bezvadný. Macešky zařvou, ale to nikoho nezajímá. Hlavně, abych mohl číst ty stupidní dopisy od rozmazlených dětí. Vždyť nedělám nic jinýho, než že furt čtu a nebo ležím v betlémě a dělám, že jsem mimino. To je život tohle. Zlatý visení na kříži, zlatý.

2 týdny do Vánoc
Dopisy polevují. Teď přišla druhá fáze. Musím sehnat dárky. Nemám peníze, takže je budu muset krást. To si tak nějak nikdo neuvědomuje. Všichni chtějí dárky, ale já na ně nemám. Fotr mi žádný nedá, ten si je syslí a Máří nám vydělá tak maximálně na jídlo, elektřinu a vodu.

1 týden do Vánoc
Tak jako každý rok, tak i letos se koná vánoční válečná porada. Sejdou se všichni, co dávají dárky, probírá se strategie, rozebírají se regiony, podávají se oschlé chlebíčky a na konci bude vyhlášení nejúspěšnějšího rozdavače dárků. Jako doprovodný program je taneční číslo Mikuláše s čertem.
Dohodli jsme strategii, že dárky se budou dávat hodným dětem a těm zlým se nebude dávat nic. Tak to je fakt objevná strategie. Každý rok stejná strategie. Hlavně, že se sem musím táhnout takovou dálku. Musel jsem jet vlakem a třikrát přestupovat. Ponižující. Ten vyžranej amík Santa Claus si přifrčel na saních. Nesnáším ho. Taky bych machroval se saněma, kdyby mě sponzorovala Coca-Cola.
Hoteišó, který nosí dárky v Japonsku, si to na záchodech rozdal s andělem, jako každý rok, všichni se ožrali, zpívalo se, tančilo, jako nejlepší vánoční rozdavač dárků byl vyhlášen Santa a v následné tombole jsem vyhrál elektrickou dečku. Takže nakonec docela dobrá akce.

Štědrý den
Už to začalo. Obcházím jednu domácnost za druhou s dárkama. Bolí mě záda jak prase. Ty sáně by se fakt hodily. Ale to ne. Já sáně nemám. Coca-cola na mě kašle. Dotace z EU jsem nedostal. Plastová víčka na moje sáně nikdo nesbírá a když jsem to probíral s kardinálem Dukou, tak mi prozradil, že se za mě bude modlit. Kolenovrt jeden. Hlavně, že v restitucích dostali takovou dardu, ale na sáně pro Ježíška nemají.
Všichni si užívají. Spokojeně večeří, navzájem se na sebe usmívají, zpívají koledy, chodí na půlnoční mši, kde chválí mýho fotra, kterej pro ně nehnul ani prstem a já tu zatím v potu a bolestech v tý kose v bederní roušce tahám ty tunový dárky a roznáším je rozmazleným harantům. Máří Magdalena zase bude nasraná, až přitáhnu domů někdy k ránu, takže opět nebude žádný sex. A to je na tom to nejsmutnější. Člověk si nabrkne prostitutku a ona doma nepracuje. Doma chce mít prý klid.

Týden po Vánocích
Tak a je to za mnou. Konečně se můžu vrátit na kříž. Konečně si odpočinu. Teď si tu budu hezky jedenáct měsíců viset, nebudu nikoho zajímat a budu zase čekat, až celé to peklo znovu propukne. Já bych ty Vánoce zrušil.

Deníček moderního svědka Jehovova

14. prosince 2015 v 10:03
"Dobrý den, už jste slyšel o Bohu?" Pozitivní úvodní věta svědků Jehovových, která jednoho pohladí na duši, neboť slibuje výživný rozhovor.
Co je to vůbec za lidi ti svědci? Mají nějaký život? Vědí, že do nebe přijdou jenom Mormoni? Chtějí vůbec do nebe?

5:00 - Je čas vstávat. Jehova provázel mé sny, takže se mi zdálo pouze o pozitivních věcech, jako jsou štěňátka a nebo Strážná Věž. Musím pospíchat, abych venku zastihl ranní pejskaře a promluvil si s nimi o Bohu.

5:30 - Ranní pejskaři si z nějakého důvodu nechtějí povídat o Bohu. S úsměvem jsem zastihl jednoho pána, který se ospale potácel mezi paneláky a nevybíravými povely typu: "Tak už se kurva vyser, ať můžu jít zase spát" motivoval svého jezevčíka. Když jsem ho oslovil a nabídl mu kvalitní diskusi o Bibli, podrážděně mě upozornil, že pokud okamžitě nevypadnu, hodí po mě svého psa. Bohužel jsem tedy musel tuto ztracenou duši opustit a hledat dále.

5:45 - Paní s kokršpanělem byla mnohem sdílnější. Vyslechla si mé úvodní slovo, načež mi odvětila, že bych si měl raději najít práci. "Mé zaměstnání je Jehova" odvětil jsem paní s pokorou a snažil se jí předčítat z Bible. To se mi bohužel nepodařilo, neboť během úvodních slov Matouše 24, paní znuděně odešla. Pomyslel jsem si, že s tímto přístupem na ní čeká peklíčko, ale to jsou nekalé a zlomyslné myšlenky. Hanba mi. Musím se jít domů zbičovat.

6:00 - Doma jsem se za své hanebné myšlenky zbičoval třemi ranami bičíkem do slabin a byl jsem vykoupen. Nyní půjdu studovat Bibli. Nechci se rouhat, ale Bůh by měl konečně napsat pokračování Bible. První díl mám přečtený skrz naskrz (Bibli umím nazpaměť odrecitovat) a tedy její studium tak nějak ztrácí význam.

8:00 - Bibli jsem poctivě opět již po milionté řádně nastudoval a je čas jít opět do terénu spasit všechny duše. Za půl hodiny mám sraz s bratrem Jonášem pod hodinami.

8:30 - Jako hodinky ten bratr Jonáš. Přesně o půl deváté stojí pod hodinami s kolečkem plným publikací Strážné Věže. Bratr Jonáš je taková trochu legenda. Všichni k němu vzhlížíme. Šušká se, že přivedl na pravou víru již dvě stovky bezvěrců a prý jednou na chvilku viděl samotného Jehovu. Tehdá čichal ještě lepidlo, ale jakmile k němu Jehova sestoupil z nebes a pobídl ho, ať ten pytlík s lepidlem odloží, našel tu správnou cestu.
Já jsem Jehovu ještě neviděl, ale jednou u nás v kostele nechal bratr Jeremiáš kolovat Jehovovu pantofel. Dokonce jsem se s pantoflem vyfotografoval.

9:00 - Spolu s bratrem Jonášem jsme zašli do parku, kde jsme rozbili náš tábor, postavili stojan na potřebné publikace (Strážná věž, Dobrá zpráva od Boha a nebo Zpívejme Jehovovi - sborník písní)
Chvilku nás sledoval nějaký zmatený mladík, načež se usmál, zakřičel na nás "Buzny" a odešel. Nemáme mu to za zlé. Ještě nenašel cestu.

9:30 - Lidé nás obcházejí obloukem. Vyjma jednoho nešťastníka, který se nás přišel zeptat, jestli náhodou neprodáváme hašiš. Samozřejmě, že jsem mu vysvětlil, že Jehova si hašiš nepřeje a dal mu sborník písní Zpívejme Jehovovi. Prohlásil něco ve smyslu, že teď to má alespoň v čem ubalit a odešel. Milý pán.

10:00 - Lidé se k nám nehrnou, tedy je potřeba vyjít "do terénu". S bratrem Jonášem jsme začali odchytávat lidi.

10:05 - Hned první paní vypadala, že jí to zajímá. Okamžitě jsme zabředli rozhovor. Bratr Jonáš vytáhnul z rukávu všechny své trumfy. Otevřel Strážnou Věž a začal paní vysvětlovat, že všechno kolem nás stvořil Jehova. Včetně Strážní Věže samotné. V knížce paní ukázal obrázek majestnátního jestřába a vysvětlil jí, že toho určitě stvořil Bůh. Jak jinak by mohl létat?
Paní sice mlela něco o evoluci a že na obrázku není žádný jestřáb, nýbrž racek, ale bratr Jonáš kontroval, že to není pravda a že Jehova se nemýlí.

10:15 - Zatímco jsme přesvědčovali paní, že Jehova stvořil jestřába a že jestřáb není racek, nějací neznabozi nám rozbořili stojánek na publikace a dal bych ruku do ohně za to, že nám to tam i pomočili. Však on si je Jehova najde. V parku nám pšenka nekvetla, tedy jsme šli šířit dobro za lidmi domů.

11:00 - Dojeli jsme autobusem na sídliště. Museli jsme jet autobuse, jelikož sice Jehova stvořil všechno, ale doposud nám nebyl schopen stvořit automobil. Nevadí. Stejně nemám řidičský průkaz. Jednou jsem si ho chtěl sice udělat, ale během jízdy jsem instruktorovi předčítal z Bible, tak mne vysadil za městem, nazval mě fanatikem a od té doby mi nebere telefon.

11:30 - Prošli jsme celý barák, ale nikdo s námi nechtěl mluvit. Vyjma tedy jednoho milého pána s knírkem, kterého sice prý žádný stupidní Jehova nezajímá, ale dá nám každému dvě stovky, když mu vyluxujeme a umyjeme okna. Na to však nebyl čas. Spása duší nepočká.

12:00 - No nic dopoledne se moc nepovedlo. Zajdeme se s bratrem Jonášem naobědvat a posléze budeme opět pokračovat. My ty lidi nakonec spasíme všechny. I kdyby nechtěli. Jehova by si to tak přál.

Deníček moderního instruktora v autoškole

7. prosince 2015 v 13:58
Instruktoři autoškoly mají pověst nerudných dědků, kteří čekají na každé zaváhání nebohého žáka, aby jej následně mohli řádně vyplísnit.

Jaká je asi jejich motivace, aby si to už dávno nehodili? Vždyť objektivně je to práce, která udělá i z toho největšího flegmatika časem cholerika tělem i duší.

7:40 - Stojím ve své oprýskané a narezlé Felicii před Gymnáziem a čekám na svého prvního dnešního zoufalce, který neumí řídit a který se to nikdy nenaučí. Už má deset minut zpoždění. Je mi kosa. Topení nefunguje, protože tohle auto je křáp. Vedení nemá prachy, takže na nové auto nepřispěje. Jednoho dne do týhle stupidní Felicie zareznu a bude. Bude pokoj. Tachometr se už dvakrát přetočil, ale z nějakého důvodu se tohle auto ještě pořád pohybuje.

7:45 - A je tady. Frajírek s kšiltovkou s kšiltem dozadu, který žvýká žvýkačku se ani neomluvil, že jde pozdě. Já mu to vytmavím, floutkovi jednomu.

7:50 - Přidrzlý floutek nasednul a suverénně začal couvat na dvojku. Samozřejmě auto poposkočilo a chcíplo. Hned jsem ho seřval. S tímhle přístupem mi to auto dorazí a já pak budu dělat instruktora motorkářům. Jako Václav. Václav měl Fábii, kterou mu časem ti parchanti zničili. Pak musel učit mladý motorkáře. Jednou mu na semaforech jeden kluk tu jeho motorku položil na zem, Václavovi ruply nervy, klukovi zlomil nohu a od tý doby Václav sedí.

8:00 - Ten kluk je fakt netáhlo. Na kruháči si to namířil do protisměru. Zatímco jsem zoufale lapal po dechu a šálil nutkání toho kluka přetáhnout vyrvaným víkem od přihrádky, která se mi tu válí pod nohama, ten frajírek pořád kroužil v protisměru po kruhovém objezdu, klepal se a křičel, co má dělat. "Tak kurva z toho kruháče vyjeď" zařval jsem na něho, div mi nepraskla pumpa. Kluk zmodral a pokoušely se o něho mdloby. Ty vole, to je mládež. Chytil jsem volant, sjel z kruháče, na prvním parkovišti zastavil a mladýho z auta vyrazil s tím, ať si ještě zaplatí hodinu na trenažeru.

9:00 - Tak tu mám v autě dalšího. Respektive další. Tentokrát je to holka. Blondýnka. Ta se za chvíli rozbrečí, to je jasný. Ty vždycky brečí.

9:05 - Už mi tu natahuje. Chtěla vjet do křižovatky z vedlejší, ačkoliv po hlavní jelo auto. Tak jsem to zadupnul a prozradil jí, že to je hrozná kráva.

9:10 - Takže už regulérně řve. Má záchvat. Na přechodu pro chodce sejmula nějakou starou bábu. Naštěstí do ní jenom ťukla. Bába ležela na zemi, bědovala, natáhla ruce směrem k nebi a křičela: "Aloisi, už jdu za tebou". Nechali jsme bábu bábou, ať si tam lamentuje, dokud neumře stářím a nonšalantně jsme jí objeli. Pak blondýnka oznámila, že už nikdy nebude řídit a v pláči utekla. To je zase den dneska.

10:20 - Zatímco jsem jel pro dalšího studenta, upadnul mi výfuk. Tohle auto je za trest.

10:30 - Naložil jsem studenta Tomáše, prozradil mu, že dnes si dáme speciální naučnou hodinu, jak řídit auto bez výfuku a vyrazili jsme prověřit jeho dovednosti několika jednosměrkama.

10:40 - Student Tomáš si stěžuje, že se auto chová zvláštně až legračně. Vysvětluju mu, že to je proto, protože ta hromada prorezlýho šrotu nemá výfuk. Student Tomáš zezelenal.

10:50 - Student Tomáš vypadá nadějně. Projel všechny jednosměrky i s upadlým výfukem. Konečně růže mezi trním.

11:00 - Když jsem se byl podívat na urvaný výfuk, student Tomáš za volantem zpanikařil a vjel mi na nohu. Když jsem mu nadával do debilů a ať mi okamžitě sjede autem z nohy, v panice zapnul stěrače a zapnul odstřikování na zadní sklo. Stát s Felicii najeté na chodidle, zatímco vám vychýlený odstřikovač stříká nemrznoucí směs do ksichtu, takhle jsem si vždycky představoval svou budoucnost. Už když jsem byl mladý a nadějný automechanik, vždycky jsem tak nějak toužil po tom, aby můj život byl co nejvíc na hovno. No a teď se mi to splnilo.

11:02 - Student Tomáš po chvilkovém stavu náhlé paniky nakonec s autem popojel a sjel mi z nohy. Jeho nadšení pro věc bylo natolik intenzivní, že sjel příliš rychle a v rychlosti to poslal do nedaleké dopravní značky. Promáčklý plech. Úplně nejvíc nejlepší. Student Tomáš dostal facku, byl jmenován kreténem dne a po zbytek jízdy měl za úkol sedět na zadním sedadle, ani se nehnout a držet hubu.

13:00 - Po vydatném obědě, místo kterého jsem vybouchával prohnutou kapotu u auta, takže jsem si akorát v rychlosti dojedl ten balíček s překvapením, co vozím již pár let v kufru, jsem přijel pro dalšího adepta na přesdržku. Tentokrát holka. Zase holka. Nesnáším holky. Neumí řídit. Nikdy se to nenaučí, pořád brečí, takže na ně nemůžu tolik řvát.

Tahle holka se rozbrečela už když si zapínala pás, to zase bude jízda.

13:15 - Ale jo, řídí poměrně obstojně. Ani nemusím tolik řvát. Sice jí sem tam okřiknu, ale to jen proto, že já takhle laškuju. Jsem milovník. Myslím si, že jsem poměrně zachovalý. Na to, že mi je padesát, vypadám výborně. Asi to na ní zkusím.

13:20 - Zkusil jsem to. Navázal jsem hovor a když jsem jí laškovně poradil, ať tipne, kolik mi je let, řekla, že šedesát. Tím u mě skončila.

14:05 - Vysadil jsem tu rajdu a rovnou nabral dalšího floutka. Dneska je to můj poslední. Na víc se necítím.

14:10 - Ten pásek je úplně neschopnej. Rozjíždí se na trojku. Místo brzdy šlape na plyn. Ten jednoho dne zabije spoustu lidí.

14:20 - Už ho začínám mít plný zuby. Dokonce vjel do křižovatky na červenou. To jsem ho seřval, co se do něho vešlo.

14:30 - Místo blinkrů zapnul stěrače. Už asi po dvacáté. Během jízdy z ničeho nic podřazuje. Proč? Co je tohle za člověka? Už se ani nedívám na cestu. Dívám se upřeně na něho a soustavně na něho řvu, že je k ničemu a ať to zabalí a jezdí jenom na kole.

14:45 - Toho mladýho páska jsem zavezl za město do lesa, kde jsem ho vyložil a rychle odjel. Já mám jenom jedny nervy. V lese nebude nikomu škodit. Možná tam umře. Možná ne. Tohle už není moje věc.

15:00 - Tak dneska padla. Mám mít sice ještě dvě jízdy, ale na to kašlu. Ani jim nebudu volat, že se to ruší. Oni to pochopí, když tam budou hodinu stát a nikdo pro ně nepřijede.
Jak já ty lidi nesnáším. Kdyby bylo po mým, tak bych ty auta zakázal a byl by pokoj. Já bych měl pokoj.