Listopad 2015

Deníček moderního chovatele hadů

30. listopadu 2015 v 10:43
Od nového roku jsem si dal předsevzetí, že si najdu nějakého hezkého koníčka. No a rozhodl jsem se pro chov hadů.
Hadi mě odjakživa fascinovali. Jsou to živočichové, kteří budí respekt, ale zároveň člověku dokážou vnést do života trochu toho míru a pohody.
Nastudoval jsem si tedy nějaké příručky, nakoupil dvě velká akvária a od nového roku jsem se na to vrhnul.

Leden
Veškeré příručky, které jsem přečetl (obě dvě brožury ze zverimexu a první stránka časopisu Mladý hadař) varovaly před tím, aby si začátečníci nepořizovali jedovaté hady a zaměřili se výhradně na škrtiče.
Jelikož jsem kdysi na dětském táboře umlátil klackem zmiji, nebo užovku, nebo co to bylo za havěť, jsem podle mě, dostatečně obeznámen s chovem hadů a proto si můžu dovolit chovat nejenom škrtiče, ale i jedovatého hada. Abych byl úplně ten top chovatel hadů, sháněl jsem se po jedovatém škrtiči, ale takový prý neexistuje. Co oni vědí? Nic. Je to celý o penězích. Jde jim o to, abych si koupil dva hady.
Koupil jsem si tedy chřestýše a krajtu. Každého hada jsem umístil do jeho akvária. Můj bišonek Péťa byl zprvu z přítomnosti hadů vyděšen, ale posléze si na ně zvyknul, takže jen tak nesměle poštěkával z poza gauče.

Únor
Mí hadi prosperují. Krmím je hlodavci a krajta už pomalu začíná jíst i králíky. Bišonek Péťa je nějaký vystresovaný. Pořád se klepe, kňučí a odmítá chodit do místnosti s hady.
Chřestýš se mě už několikrát pokoušel uštknout, ale na mě si nepřijde. Mám reflexy jako kočka.

Březen
Ta svině chřestýš mě uštknul do ruky, když jsem mu dával myš. Je to nevděčník. Celá ruka mi zčernala, ale nakonec mi doktoři jenom uřízli dva prsty, takže to ještě jde. Musím si dávat větší pozor. Je to celé o tom, sblížit se s hady a dopřát jim dojem, že jsou součástí rodiny. Proto jsem krajtu vyndal z akvárka a umístil ji do botníku, kde je nyní její nový domov. Chřestýše pustím z akvárka, až se naučí chovat. Bišonek Péťa je z přítomnosti krajty, která se volně pohybuje po bytě, nervozní a často zvrací.

Duben
Přiznám se, že mě chov hadů přestává naplňovat. Ten debilní chřestýš celou noc chřestí s tím svým chřestícím ocasem, takže jsem imrvére nevyspalej. Krajta leze po bytě, jak se jí zlíbí a už měsíc jsem neviděl svého bišonka Péťu. Jako by se po něm slehla zem.

Květen
Paráda, teď se mi volně po bytě pohybují už dva hadi. Onehdá v noci, jsem rozespalý nesl chřestýše, který opět celou noc chřestil, na záchod, že ho spláchnu a bude od něho pokoj. Had celou situaci patrně špatně pochopil, uštknul mě do nártu a následně se odplazil kamsi do kuchyně za ledničku. Bylo mu úplně jedno, že jsem se svíjel na zemi v bolestech. To Krajta se alespoň připlazila, omotala se mi kolem ruky a snažila se ji uškrtit. Musím se těch hadů zbavit.

Červen
Cha cháá. Koupil jsem si domů medojeda kapského. Medojedi jsou přirození nepřátelé hadů a hadí maso tvoří poměrně velkou část jejich jídelníčku. Medojed těm mým hadům ukáže.

Červenec
Medojed kapský mi ve spaní ukousnul palec u nohy a pak mě poškrábal obličej. Vůbec to nevypadá, že by chtěl žrát hady. Spíš se s nimi spřáhnul a spolu s nimi se obrátil proti mně. Chtějí mě odtud vyštvat.

Srpen
Bydlím u rodičů. Můj byt obsadila krajta, chřestýš a medojed, kteří zde žijí ve vzájemné symbióze. Uznávám, že s hady se mi to moc nepovedlo. Nicméně není třeba házet flintu do žita. Nakoupil jsem k rodičům terária a od příštího týdne začínám chovat jedovaté pavouky.

Deníček moderní začínající dietářky

23. listopadu 2015 v 9:46
Hubnutí je věčná téma spousty žen. Některé se daří, některé zase tolik ne. Nicméně naděje umírá poslední a jednoho krásného dne budou všechny ženy vážit třicet kilo, navzájem se chytnou za vyčnívající žebra obalená kůží, které jim ční z hrudníků a za sborového zpěvu budou radostně tančit nahaté na louce.

Hubnutí samo o sobě je náročná disciplína a je třeba nejen řady znalostí, ale taktéž silnou vůli.

1. Týden

Věra od nás z práce zhubla za měsíc dvacet kilo. Vypadá výborně. Já chci taky vypadat výborně. Rozhodla jsem se, že do toho půjdu taky. Nejde jen o to, abych se líbila svému muži, ale abych měla sebevědomí.

2. Týden

Minulý týden jsem se k tomu nedostala, ale teď už to propukne. Teď budu hubnout jako o život. Dívala jsem se na internet a dneska je fakt spousta typů diet. Jakou jen si vybrat? Začnu patrně mléčnou dietou, zní to dobře. Mléčné výrobky, mléko, zelenina, vejce, libové maso. To je přesně dieta pro mě.

3. Týden

Mléčná dieta je peklo. Nejenom, že má stolice je řídká a bílá, takže si připadám jako holub, ale taktéž mi začíná na břiše rašit malé vemínko. Podle mě, ještě tak měsíc a bude ze mě řádná dojnice. Na mléčnou dietu kašlu. Zkusím něco jiného. Krabičková dieta zní zajímavě.

4. Týden

Krabičková dieta je nic moc. Drahý to je jak prase a porce jsou tak malý, že jsem to musela žrát i s těma plastovejma krabičkama, abych se najedla. Tudy cesta nevede. Půjdu na to intuitivně. Budu jíst málo, budu jíst zeleninu a občas si spařím na páře kuřecí maso. Lahůdka. Nebudu solit.

5. Týden

Paráda. Díky své dietě jsem zhubla za týden již půl kila. Cítím se lehká jako pírko. Večer jsem plná sebevědomí oblékla sexy prádelko a snažila se svést muže na svou novou sexy postavu. Vyzývavě jsem se v prádelku promenádovala před televizí a čekala jeho nekontrolovatelný, pudy hnaný sexuální útok. Ten debil mi jenom řekl, ať se odvalím, že mu mé faldy přetékají do zorného pole a on nevidí na fotbal. Nenávidím ho. Samozřejmě, že jsem se rozbrečela a v depresi vyžrala celou ledničku.

6. Týden

Přibrala jsem tři kila. Tak takhle teda ne. Chce to přitvrdit. Každý den jednu mrkev. To by bylo, aby nebylo.

7. Týden

Mrkvová dieta je v plném proudu. Vypadá to dobře. Už týden jsem nebyla na velké. Začíná to vypadat slibně. Věra z práce zhubla dalších pět kilo a vypadá famózně. To mě motivuje. Mám oranžové bělmo.

8. Týden

Už dva týdny jsem nebyla na velké. Nejsem si jistá, že to je dobře. Manžel mi zavolal sanitku. Já se ale zlomit nenechám. To by si přál. Mám pocit, že hubnu, ale váha ukazuje, že ne. Chce to novou váhu. Musím zhubnout. Jak bych pak vypadala před Věrou z práce? Mám oranžové už i dlaně. Asi vysadím mrkev.

9. Týden

Týden piju jenom koktejly. Je mi blbě, točí se mi hlava a v břiše mi neustále kručí. Normálně bych řekla, že to bude žaludek, ale mám pocit, že ten ze mě před pár dny vyšel přirozenou cestou, takže fakt nevím, co to tam může kručet. Věra v práci zhubla další tři kila. Je to kráva. Ať jde už do prdele.

10. Týden

Mám za sebou deset týdnů diet. Zhubla jsem čtvrt kila, utratila všechny peníze, co jsme měli s mužem na dovolenou za koktejly a podobný kraviny a mám zničený zažívání. Pálí mě žáha, bolí mě břicho, slezly mi nehty a padají mi vlasy. Hlavně, že ta kráva Věra zase zhubla. Jsem nešťastná.

11. Týden
Kašlu na diety. V práci se Věra chlubila, že zase zhubla, tak jsem ji rozbila hubu a propíchla ji pneumatiky u auta. Konečně jsem spokojená a šťastná. Našla jsem své ztracené sebevědomí.

Deníček moderní otravné ženské, která v supermarketu u stánku prodává parfémy

16. listopadu 2015 v 9:47
Mohlo se to stát i vám. Jdete si koupit do Alberta točeňák a dva rohlíky k večeři, když tu vás hned u vstupu osloví cizí žena. Už z dálky se na vás usmívá a když se k ní přiblížíte vrhne se na vás, podá vám ruku a začne vám nutit perfektní parfémy. Nakonec vás zlomí a domů se vracíte sice bez večeře, ale za to s výborným parfémem přímo z Francie, na kterém je napsáno: Made in Hungary. Když tak celý hladoví očicháváte parfém, abyste ošálili hlad, napadne vás, jak taková osoba může vůbec v noci klidně spát.

8:00 - Za chvíli to propukne. Za chvíli začnu roztáčet kolečka kapitalismu. Občas člověka napadnou trudomyslné myšlenky, jelikož si svou budoucnost představoval jinak. Já jsem chtěla být modelka, která sbalí fotbalistu. Na druhou stranu, člověk od té společnosti nemůže jenom brát. Člověk taktéž musí dávat. Z toho důvodu prodávám parfémy. Abych byla prospěšná společnosti.

8:10 - Naložila jsem svůj mobilní stánek a parfémy do auta a jedu pro holky, co dneska pracujou se mnou. Vytvoříme profesionální tým.

8:40 - Profesionální tým je na místě. Jsem tu já, Iva a Zuzana. Musíme postavit stánek. Jsou to tři stěny a jedna deska, jakože stůl. To bude hračka.

9:40 - To byl děsnej voser. Hodinu jsme stavěli ten stupidní stánek. Vůbec to nešlo. Zatímco jsme se trápili, utíkaly nám kšefty. Atmosféra v našem profesionálním týmu ochladla. Holky byly vzteklé a Ivě se během marného pokusu o postavení stánku, zpustila ze vzteku menstruace.

10:00 - Konečně, vše je hotovo. Jsme připravené, usměvavé, stisk ruky máme natrénovaný, takže můžeme jít na to.

10:05 - Vyhlédla jsem si prvního hejla. Asi padesátiletý chlap v nepadnoucím svetru, to bude hračka. Už z dálky jsem ho takřka probodla svým úsměvem a když se přiblížil, vyšla jsem mu vstříc. Sice se mi snažil vyhnout, ale nakonec jsem mu skočila do cestu a zuřivě podala ruku. Je chycenej.

10:10 - Pecka. Prodala jsem mu tři parfémy za litra. Sice žádnou ženu, sestru ani dceru nemá, ale za prvé třeba v nejbližší době někoho sbalí a za druhé, je mi to naprosto jedno. Peníze jsou v kasičce. Už to vypadalo, že si koupí jenom jeden parfém, ale zlomila jsem ho na to, že jsem mu prozradila, že se mi líbí a proto si může se mnou zasoutěžit (neplést se zasouložit). No a jelikož na otázku, jak se jmenuje náš současný prezident odpověděl, že Gustáv Husák, poblahopřála jsem mu, že odpověď je správně a že tedy podle pravidel získává slevu na další dva parfémy.
I takoví lidé jsou mezi námi. Každopádně Gustáv Husák nebyla ta nejhorší odpověď. Minulý týden mi zase jiný chlap v mé soutěži řekl, že náš prezident je generál Vodička. Ale co, hlavně, že mají parfémy.

11:00 - Holkám se moc nedaří. Neprodávají. Prošla jsem s nimi tedy strategii, kterou nás učili na dvouhodinovém školení:
- Usmívat se
- Vytipovat hejla
- Podat ruku hejlovi
- Poprosit o pomoc s tím, že potřebujete někoho, kdo by posoudil, který parfém voní více
- Prodat parfém
- Nabídnout exklusivní soutěž s tím, že mu řeknete, že byste neměli.
- Položit triviální otázku.
- Až už odpoví jakoukoliv kravinu, potvrdit že odpověď je správně.
- Prodat další parfémy ze soutěže.
- Zkásnout hejla.

14:00 - Nedaří se nám plnit plán. Sice prodáváme, ale málo. Je třeba přitvrdit.

14:05 - Přitvrzuju. Vyhlédla jsem si dalšího nebožáka. Nahodila jsem úsměv a vykročila směrem k němu s rukou připravenou na mocné potřesení. Nebožák se obrátil a pomalu míří zpět k východu. Tak to teda ne. Začala jsem ho s úsměvem a předsazenou pravačkou pronásledovat.
Pán si mě všimnul a začal prchat. Běžela jsem tedy za ním a začala křičet, že potřebuju s něčím pomoc a že jestli neví, jak se jmenuje náš současný prezident. Pán začal být hysterický a ječel. Podařilo se mu opustit budovu. Běžela jsem za ním. Už to vypadalo, že stihne naskočit do autobusu, který se chystal odjet z přilehlé autobusové zastávky, ale naštěstí zakopnul, spadnul na patník a zlomil si nohu. Slíbila jsem mu, že mu zavolám sanitku, pokud si koupí parfém. Takže další parfém prodán.

14:15 - Ono to půjde. Holky nasadily zuřivé úsměvy a rozeply si vrchní knoflíčky u svých košil, aby mohly své dekolty cpát těm chlapům až do obličeje. Takhle se totiž dělá byznys.
15:00 - Přidáváme na tempu. Nejen, že jsme zjednodušili soutěž a nyní se ptáme lidí, kolik je jedna plus jedna, ale taktéž rozepínáme další knoflíčky u košilí.

15:30 - Jsme v naprostém transu. Daří se, daří. Soutěžní otázku jsme ještě zjednodušili na: "jak se jmenujete?" Odpověď potom před nimi porovnáme s jejich občankou. Košile jsme si už úplně rozepnuli a Iva povídá, že si sundá i podprsenku.

15:45 - Menší zádrhel. Ivu vyvedla ochranka, jelikož si sundala podprsenku a holými ňadry pleskala náhodné kolemjdoucí přes obličeje. To už asi bylo moc. Když jí vyváděli, Iva sice vyřvávala: "Kurva, tomu se říká marketing vy burani", ale nebylo ji to moc platné.

16:00 - Musíme se hodně otáčet. Jeden člověk nám chybí. Asi začneme nabízet větší slevu.

16:20 - Ty chytré telefony by měli zrušit. Už jsem měla na háčku nějakého chlapa, kterému jsem potvrdila, že se mi líbí a že odpověděl správně na otázku, jak se jmenuje, takže mu zcela výjimečně a ačkoliv bych neměla, dám na parfém slevu. Místo dvou tisíc, bude platit jenom tisíc. Pán se usmál, ukázal mi na mobilu, že ten parfém se na internetu prodává za dvě kila a odešel. Kde to jsme? Chce to důchodce. Ti nemají chytré mobily.

16:30 - Odchytla jsem důchodce. Je to sympatický pán. Z něho vytřískám spoustu peněz. Je hodně komunikativní.
16:45 - Starý pán se pořád na něco ptá. Bude to fuška dostat ho tam, kde ho chci mít.

17:00 - Ten dědek nezavře hubu. Pořád mele něco o komunistech. Takhle se dělá byznys?

17:30 - No ty vole a teď mi tady ukazuje fotky svých vnoučat a začíná brečet.

18:00 - Před stánkem máme uřvanýho dědka, který se zalyká a vzpomíná na minulost. Už dávno jsem mu přestala věnovat pozornost a snažím se lovit jiný lidi. Díky dědkovi, nás ale všichni obcházejí obloukem.

18:30 - Balíme to. Dneska to nemá cenu. Stánek se nám nedaří rozložit, tak ho táhneme ve dvou do auta, kde ho přivážu na střechu.

18:45 - Se stánkem přivázaným na střeše mého Smarta a s celou hromadou neprodaných parfému na zadním sedadle, jedu domů a přemýšlím. Má tato práce vůbec smysl? Je to to, co jsem vždycky chtěla? Pak si ale uvědomím, že já to nedělám pro sebe. Já to dělám pro lidi. To mě vždycky uklidní.

Deníček moderního aktivisty

9. listopadu 2015 v 9:45
Svět se pomalu ale jistě řítí do záhuby. Lidská sebestřednost, sobeckost a hamižnost mohou za to, že na záchranu světa bylo již včera pozdě. Ještě, že jsou mezi námi uvědomělí jedinci, kteří se srdíčkem na dlani, navzdory vlastnímu nepohodlí, nepřestávají věřit a snaží se svou trochou do mlýna zlepšit náš svět.
6:00 - Dnes jsem si přivstal, abych mohl pozorovat na poli poštolky, kterak hnízdí. Bude to jistě báječný zážitek.

6:15 - Posnídal jsem trochu pilin z humánně usmrcené větve javoru, na velkou si skočil na svůj kompost, který mám v obýváku vedle skleníku a nadšeně upaluju na pole. Dneska asi pojedu na koloběžce.

7:00 - Byla to fuška, ale už tam budu. Městský provoz vůbec není přizpůsoben nám koloběžkářům. Všude samá auta a nebo pozérští cyklisti. My, kteří to myslíme vážně, na nás se kašle. Asi svolám na příští týden na toto téma demonstraci.

7:15 - Jsem tu. Bohužel mám špatné zprávy. Na poli je kombajn a štráduje si to po poli sem a tam. Konzumní fašista - řidič kombajnu, vůbec nedbá toho, že poštolky nemají kde hnízdit. Sice nejsem přírodovědec, ale poštolky odjakživa hnízdí na poli. V bramborách nebo ve slunečnicích.
Já to tak nenechám.

7:20 - Okamžitě jsem rozložil svůj mobilní transparent, napsal na něho nápis: "Nechte poštolky hnízdit" a postavil jsem se s ním před kombajn, abych mu zabránil v páchání zla.

7:21 - Kombajn mě objel.

7:25 - Znovu jsem se postavil před kombajn, mávaje s transparentem, ale ten mě znovu objel. Kombajnista po mě vztekle hodil botu. Už je načnutej.

7:40 - Přivázal jsem se demonstrativně ke stromu na začátku pole a teď to začne. Sjedou se média a bude to aféra jak hrom.

10:00 - Kombajn dooral pole a odjel, aniž by ho tato mocná aféra zasáhla. Žádná média se nesjela a já jsem stále přivázán ke stromu. Mám pocit, že si mě snad ani nikdo nevšimnul. Dnešní svět je smutné místo. Zajímalo by mě, kdo mě rozváže.

11:30 - Hodinu a půl jsem řval o pomoc, když tu mě zaslechla nějaká postarší paní, která jela náhodou kolem na kole. Rozvázala mě a já můžu jít domů. Koloběžku, kterou jsem nechal na začátku pole mi samozřejmě ukradnul nějaký kapitalista, takže musím pěšky. Novou koloběžku mít nebudu, protože na ní nemám.

13:00 - Po strastiplné cestě v úmorném vedru na přímém slunci, se necítím úplně dobře. Jsem velmi vyčerpaný. Nicméně jsem zrovna procházel kolem té mašiny na nekonečné utrpení jménem McDonald, takže situace volá po mém zásahu. Musím sebrat poslední zbytky sil a jít na věc.

13:03 - Vběhl jsem do restaurace, začal pobíhat mezi stoly a křičel: "Kožich je vražda". Pak jsem začal škytat, zamotala se mi hlava a omdlel jsem. Patrně jsem přecenil své aktuální duševní i fyzické možnosti.

13:30 - Probral jsem se na ulici před McDonaldem.

14:00 - Poobědval jsem trochu jehličí ze stromů na ulici, napil se z kaluže a jdu na schůzku. Máme zasedání lokálního sdružení "Synové a dcery matky země"

15:00 - Zasedání je více než příjemné. Bylo i pohoštění. Na tácu na stole byly bezlepkové, bezmasé, pšeničné rolky bez palmového oleje a bez přidaných glutamátů bez chuti. Osvěžující. Předseda Aleš Ohradník však pohoštění odmítl s tím, že nesplňuje jeho požadavky. On totiž nejí nic, co vrhá stín. Od něho se máme ještě co učit.

15:30 - Na zasedání jsme se domluvili, že vraždění velryb je špatné, že palmový olej je zlo, že globalizace je svině a že očkování je pouze prostředek farmaceutického lobby, jak ovládat lidi. Následně jsme drželi minutu ticha za našeho kamaráda a souputníka, Marka Tomsu, který nedávno zemřel na tetanus.

15:40 - Ke konci zasedání přišlo na řadu vyhlašování vítěze soutěže o největší tělesný zápach. Bohužel jsem se nedostal ani na bednu. Vyhrála Eliška Králová, která se již tři roky nemyje, jelikož sprcha je vražda.
Přidruženou soutěž o nejlepší dredy vyhrála rovněž Eliška, která se svými dredy v podpaždí nechala ostatní soutěžící daleko za sebou.
16:00 - Ze zasedání jsme šli rovnou na demonstraci za záchranu čolků. Hamižní stavaři totiž chtějí zprůjezdnit ulici, ve které v malé tůňce žije kolonie tří čolků. Ačkoliv se nás tam sešlo jen osm, tuším, že jsme tuto problematiku alespoň dostali do podvědomí široké veřejnosti a že s čolky se nyní bude zacházet s úctou a respektem.

17:00 - Demonstraci, kterou svolali Greenpeace na podporu bakterií a virů (bakterie a viry jsou živí tvorové, které je třeba chránit) jsem nestihnul kvůli těm debilním čolkům. Kdyby se dalo tou ulicí projet, tak jsem to stihnul.

21:00 - Odcházím na benefiční festival. Výtěžek z tohoto festivalu půjde na záchranu lenochodů.

21:15 - Nemám moc peněz, tak jsem přelezl plot, abych nemusel platit vstupné.

23:45 - Parádní fesťák. Už dvě hodiny na pódiu hraje alternativní umělec na hřeben a druhý ho doprovází vykrkáváním abecedy. To je vole pravá kultura. Vypil jsem už deset piv a vykouřil dva jointy. Mám pocit, že ty lenochody nakonec zachráníme. Co lenechody. My zachráníme celou planetu.

Deníček moderního učitele na základní škole

2. listopadu 2015 v 11:00
Učitel býval kdysi vážený člověk. Těšil se velké úctě a u svých žáků míval respekt. Alespoň to tedy tak vypadalo. Jak jsou na tom učitelé dnes? Jsou stále váženými lidmi a mají u svých žáků respekt?

7:30 - Právě jsem dorazil do školy. Přijel jsem na kole, jelikož nemám peníze na autobus. To mi ale vůbec nevadí, jelikož za prvé šetřím přírodu a za druhé, udržuju si svou fyzickou kondici. Akorát je škoda, že to mám do školy dvacet kilometrů, takže musím vstávat už ve čtyři ráno. Nevadí.

Kolo jsem si zamknul třemi zámky do stojanu před školu, odšrouboval jsem si z něho sedadlo a vzal si ho s sebou, protože minulý týden mi nějaký rozverný žák na sedátko nakreslil fixou vagínu a s úsměvem jsem vyrazil do sborovny.

7:45 - Ve sborovně panuje ponurá nálada. Za chvilku to propukne. Kolegyně Molnárová se právě vyzvracela do odpadkového koše a celá se třese. Za chvíli ji totiž čeká Matematika v 9.B, kde není ani jedna dívka. Holt, kantořina není pro každého.

7:55 - Tak za chvilku mi to začíná. Projel jsem si nějaké poznámky, doopravil testy a začínám se těšit. Dneska mám dějepis, jednou rodinnou výchovu a Češtinu. Po škole jsem pro zájemce zorganizoval exkurzi do galerie, kde probíhá výstava barokních obrazů. Jistě bude velký zájem.

8:00 - Konečně. Ten opojný zvuk zvonění. Natěšeně vcházím do 8.A na hodinu dějepisu. Studenti. Dneska budou odevzdávat referáty. Předávat vědomosti do těch mladých lačných hlav, to mě neskutečně naplňuje. Věřím, že referáty se dnes vyvedou.

8:10 - Velké zklamání. Půlka žáků na referáty zapomněla. Žák Kolář mi prozradil, že ať si ten referát strčím do prdele (to jsou jeho slova), tak jsem ho ústně napomenul. Přísnost musí občas být. Žák Kolář sice po mě následně hodil houbu na tabuli, ale bylo na něm vidět, že ho mé napomenutí zasáhlo, neboť hod houby postrádal jeho obvyklou razanci.

8:20 - Ani studenti, kteří referát skutečně napsali a odevzdali, mě příliš nepotěšili. Z nějakého důvodu se na všech referátech objevil dole v rohu nápis: "www.referaty.cz". Začínám mít podezření, že studenti neleželi celou noc v knihách a dané téma samostatně příliš nenastudovali.

8:30 - Zrovna uprostřed výkladu o Husitství z ničeho nic vstala Němečková a oznámila mi, že si jde ven zakouřit, že je to nuda. To se mě dotklo. Začal jsem pištět, zvedl jsem výhružně ukazováček a prozradil jsem Němečkové, že Husitství je důležitou a zajímavou součástí našich dějin a navíc, že ve čtrnácti se nekouří. Naběhla mi žilka na krku, načež se zvedly ještě Burianová s Horákovou, že jdou kořit rovněž. Výhružně jsem bouchnul do stolu a dožadoval se od dotyčných žákovských knížek, kam bych jim napařil poznámku. Oznámily mi, že žádnou knížku nemají a šly si ven si zakouřit.

8:45 - Zvoní. Konec Dějepisu. Ty tři studentky se ještě nevrátily a už se patrně nevrátí. Jejich chyba. Dějepis je zajímavý.

9:00 - Mám trochu volna, tak jsem si chtěl nastudovat nějaký materiál na další hodinu, kdy mám v rámci rodinné výchovy v 9.C sexuální výchovu, ale vyrušila mě matka mého studenta, která mi přišla vyčinit, že její syn dostal z testu z dějepisu pětku. Vysvětlil jsem paní, že podle jejího syna byl Karel IV. vysoký důstojník gestapa, který nechal popravit 27 českých pánů. Paní mi sebrala vítr z plachet, když mi řekla: "A nebyl?" To jsem se ještě pokusil ji vysvětlit, že opravdu nebyl. Následně mi paní řekla, že podle ní byl a že pro své tvrzení nemám žádný důkaz, takže je to tvrzení proti tvrzení a prý jsem si na jejího syna zasedl, takže si půjde stěžovat.

9:55 - Skoro hodinu jsou s tou slepicí řešil Karla IV., takže jsem se nestihl dostatečně připravit na sexuální výchovu v 9.C.

10:45 - Sexuální výchova v 9.C byla velmi podnětná. Dozvěděl jsem se řadu nových věcí. Bylo to velmi příjemné a studenti mi vysvětlili řadu věcí, které jsem vůbec nevěděl. Pohodový průběh výuky bohužel narušila žákyně Morávková, které během výkladu praskla plodová voda, takže musela být přepravena do porodnice. Jinak to bylo milé. Sice jsem byl ve třídě patrně jediný panic, ale žáci měli pochopení.

11:05 - Výuka českého jazyka v 9.A neprobíhá podle mých představ. Žáci vyrušují, nedávají pozor a jsem přesvědčen o tom, že žák Kalivoda požil narkotika, neboť má rozšířené zornice, rudé bělmo a schoulen v rohu do klubíčka vykřikuje, že po něm jdou a že jsou všude.

11:15 - Přišel čas na referáty ze čtenářských deníků. Nabyl jsem dojmu, že studenti jsou lační po kultuře a mají přehled, proto jsem jim dal při výběru knížek volnou ruku.

11:20 - Žák Novotný měl referát z kuchařky Ládi Hrušky. To je vrchol ignorantství. Ihned jsem mu napařil pětku, načež mi Novotný začal vyhrožovat tím, že jeho otec je bohatý a že sponzoruje školní fotbalový klub, tím pádem mě může nechat vyhodit.

11:25 - Konečně. Můj oblíbený žák Petr Koutný přednesl svůj referát o Janu Nerudovi, konkrétně o knížce Povídky malostranské. Je hezké, že dnešní mládež ještě neztratila vkus. Žák Koutný samozřejmě dostal jedničku, a hezky jsem ho pochválil před celou třídou.

11:26 - Žák Koutný cestou od tabule do své lavice dostal od spolužáků několik lepáků a ve finále mu žák Kroužel podrazil nohy a plivnul na něho. Jsem z toho smutný.

11:30 - Snažil jsem se zachránit hodinu tím, že jsem vyzval žáky, aby přednesli nějakou báseň. Žák Koutný se o to pokusil, leč při první slabice svého přednesu dostal lahví do zátylku a za sborového bučení celé třídy si opět sednul. Následně žák Kroužel vstal a přednesl text od kapely Kabát - "Když se u nás chlapi poperou", kterou zakončil sprostou anekdotou. Situaci nezachránila ani žákyně Poláková, která se vytasila s textem písně Justin Biebara. Je to banda debilů.

12:00 - Oběd. Dnešní výuka pro mě končí. K obědu máme standartní hnědou omáčku (včera byla červená a zítra bude zelená. Oni ji akorát změní barvu a nazvou to jinak) s kouskem seschlého masa a převařené těstoviny. Řepový kompot s hráškem můj gurmánský zážitek moc nevylepšil. Ale není třeba klesat na mysli. Za půl hodiny máme sraz před školou s žáky, kteří chtějí jít na exkurzi do galerie na výstavu barokních obrazů.

12:40 - Na sraz nikdo nepřišel. Zatím. Jistě se začnou trousit postupně a pomalu.

13:10 - Kašlu na ně na ignoranty. Na sraz před školu do galerie nepřišel nikdo. Mládež upadá. Je to smutné. To za nás nebylo.

13:20 - Tak to je vrchol. Někdo mi vypustil duše u kola a na rám pověsil na papíře papír s nápisem: "panic". Mé rozhořčení nezná mezí. Teď musím těch dvacet kilometrů jít pěšky a kolo vést vedle mě. Spratci to jsou. Spratci.

13:40 - Smutně vedu kolo. Mám před sebou ještě 19 kilometrů a zatímco míjím strom, ke kterému je přivázaný žák Koutný a jeho spolužáci ho mažou blátem, přemýšlím, jestli to učitelování má ještě cenu. Za chvilku se však znovu vzpamatuju a tuto myšlenku zapudím. Ne, já to s nimi nevzdám. Nikdy. Já se od nich zlomit nenechám. Já je to všechno naučím i proti jejich vůli. Budu je učit, dokud nepadnu.