Deníček moderního telefonního operátora

26. října 2015 v 11:06
Určitě vám už někdy volal nějaký příjemný telefonní operátor, oznámil vám, že váš hovor bude nahráván a následně vám nabídl revoluční holící strojek a když jste odmítli, tak vám zkusil nabídnout výhodnou hypotéku.

Takový telefonní operátor to dneska nemá lehké. Lidé jsou většinou již na podobné telefonní hovory hákliví a mnohdy bývají na chudáka operátora nepříjemní. Telefonní operátor nemá dnes na růžích ustláno.

7:00 - Zvoní budík. Hrůza. Zase je ráno a já musím jít dřít. Třeba mě cestou do práce přejede autobus. To by bylo super. Být telefonní operátor, to jednoho zlomí. Dřív jsem měl sny. Měl jsem budoucnost. Teď mám jenom deprese.

7:15 - Vyzvracel jsem se, takže můžu vyrazit do práce.

8:00 - Žádný autobus mě dneska nesrazil (opět), takže sedím spolu s dalšími deseti zlomenými chudáky v open space kanceláři se sluchátky na uších a za chvíli to začíná. Za chvíli přijde supervizor Zdeněk. Supervizor Zdeněk je fašoun. Toho by ten autobus měl srazit.

8:05 - A je to tu. Supervizor Zdeněk prochází kanceláří, tváří se důležitě a pouští hrůzu. Všem oznamuje dnešní plán a připomíná, že máme být všichni děsně příjemní a usmívat se. Podle něho prý lidé, se kterými telefonujeme poznají, jestli se usmíváme a nebo ne. Úsměv do telefonu je totiž očividně základ úspěchu.

8:10 - Začínáme. Supervizor Zdeněk se usadil do své kukaně a monitoruje naše hovory. Vytáčím první telefonní číslo. Bere to nějaký pán. Usměju se, slušně pozdravím a nabídnu mu elektrickou deku.

8:20 - Už dvacet lidí po sobě mě s elektrickou dekou poslalo do prdele. Jo, to mazánek David, který podlézá supervizorovi, kudy chodí a o víkendech mu pomáhal se stěhováním, ten nabízí pojištění. To se mu to prodává. Pojištění se prodává mnohem líp než nějaká stupidní předražená elektrická deka, která vám akorát tak popálí genitálie.

9:00 - Supervizor si mě pozval na kobereček. Co zase? Říkal, že se do telefonu málo usmívám a jsem málo pozitivní. Inu, když vás padesát lidí během hodiny pošle do řiti, ten optimismus vás rázem opustí. Supervizor Zdeněk mi vyčinil, načež mi ukázal, jak se to dělá. Vytočil náhodné číslo, nahodil křečovitý úsměv, div si nevyhodil sanici a začal prodávat deku. Supervizor Zdeněk začal pozdravem, následně svůj zářný úsměv ještě zvětšil ( jeho úsměv byl natolik mocný, že vypadal jako vagína na ležato) a začal nabízet deky. Mluvil hrozně sofistikovaně, dělal přiměřený humor, nabízel, přemlouval a nakonec prodal šest dek. "Vidíš? Takhle se to dělá", prohlásil vítězně směrem ke mně. Škoda, že si neuvědomil, že je napojený na mou linku a že já mám na hlavě pořád sluchátka. Tím pádem, jsem slyšel, jak ho pán, kterému se dovolal, poslal do prdele a zavěsil. Supervizor potom mluvil do ticha a předstíral, jak hrozně prodává. Je to debil.

9:30 - Po instruktáži opět zasedám za své křesílko, usmívám se a nabízím a nabízím.

10:00 - Kolega telefonista vedle mě se složil. Prostě to nezvládnul, rozbrečel se a odešel. Každý člověk má totiž nějakou hranici počtu prdelí, do kterých zvládne být poslán. Kolegův dnešní limit byl pravděpodobně překročen. Supervizor na něho sice hulákal, že odejít nemůže a že to tak nenechá, ale nebylo mu to nic platné.

11:00 - Dneska průměr. Něco přes dvěstě hovorů. Prodal jsem čtyři deky, jednou mi pán vyhrožoval a jedna stará paní mi prozradila, že ji připomínám jejího vnuka. Žádnou deku si ale nekoupila.

11:30 - Mazánek David z ničeho nic vstal a šel zazvonit na zvon. To znamená, že splnil s předstihem dnešní plán. Ano, máme tady zvonek, na který máme zazvonit, když splníme plán. V životě jsem na něho nezvonil. V podstatě na něj zvoní vždycky jenom David. Podle mě to je jeho zvonek, který si sem bere z domu, kde ho po večerech slastně penetruje. Kromě Supervizora nemá Davida nikdo rád. Vždycky, když jde Supervizor na záchod, vstaneme a dáme Davidovi facku. Je to takový náš teambuilding. Dřív si David stěžoval nadřízeným, že ho mlátíme, ale pak jsme ho jednou přes noc zamknuli na záchodě a od té doby svůj úděl přijímá bez donášení.

12:00 - Máme půl hodiny na oběd. Odtáhli jsme Davida na záchod, kde jsme ho zamknuli a jdeme se najíst. Musíme rychle, abychom zase za půl hodiny mohli usednout do křesel a plnil si dál náš kariérní sen.

12:30 - A je po obědě. Vrátili jsme se na svá místa, pustili Davida ze záchodu a můžeme se vrhnout na prodávání. Prodal jsem deset dek, takže mi jich zbývá už jenom devadesát.

14:00 - Supervizor nás obchází a sonduje, kolik jsme toho prodali. Očividně už ho to nebaví a chce jít domů. To je znamení pro nás všechny (kromě Davida), že to máme naschvál kazit, aby tady byl ten magor do večera. My mu to neulehčíme.

15:00 - Supervizor nervózně přešlapuje a dívá se na hodinky. Začíná na nás křičet, ať už konečně začneme prodávat. David mu přitakává, takže dneska bude opět nocovat na záchodě.

15:30 - Supervizor začal mávat rákoskou a vyhrožuje, že pokud nebudeme prodávat, že se neudrží a začne nás bít. Byl úplně hysterický. Křičel, že musí stihnout hokej. To tak. Dneska žádnej hokej nestihneš.

16:00 - "Dobrý den. Tento hovor bude monitorován. Už jste někdy přemýšlel o Bohu? Věděl jste, že jenom spravedliví nastoupí na kometu a odletí do zaslíbené země?"… Po tomto hovoru si mě samozřejmě Supervizor opět pozval na kobereček. V koutku pusy se mu začala dělat pěna, oči měl zarudlé a výhružně třímal rákosku: "Jak si to dovolujete? Takhle vy tady prodáváte? To je naprosto nepřípustné chování" Chystal se mě přetáhnout rákoskou. V tu ránu jsem mu jí vytrhnul z ruky, zlomil o koleno a beze slov šel zase pracovat. Přemotivovaný usmrkanec, který je o čtyři roky mladší než já, mě tady teda cvičit rozhodně nebude.
17:00 - Tak padla. Prodal jsem patnáct dek, takže jsem nesplnil plán. Vyhodit mě nemůžou, protože odbory, pracovní smlouva a podobně. Supervizor sedí smutně ve své kukani a zasněně hledí z okna. Hokej už nestihne. Při odchodu jsem dal Davidovi facku, šlohnul zvon, který cestou hodím do řeky a doufal, že mě cestou domů srazí konečně ten autobus.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 alka-fejetony alka-fejetony | E-mail | 26. října 2015 v 11:31 | Reagovat

Je to nádherné. Mé dcery, než v Praze našly práci, která by je "bavila", také pracovaly v kólcentru...flákly s tím poté, co měly 70leté stařence vnutit paušál na telefon, a při rozhovoru s ní zjistily, že se jí nevyplatí a pak ji přesvědčovaly, ať si ho nedělá... (Supervizora muselo klepnout!)
Zatímco já jsem na operátory slušná, hned po větě, že budu monitorována sdělím, že nechci být, a zavěsím. Jako výmluva to je dost dobrý, nemusím pak operátory posílat do "EU", páč vím, že za to nemohou...

2 Ančísek Ančísek | Web | 16. listopadu 2015 v 20:23 | Reagovat

Perfektní, prostě perfektní! :D :D

3 Petra Petra | E-mail | 8. prosince 2015 v 9:23 | Reagovat

Protože už nějaký ten rok dělám v call centru tak musím smutně potvrdit že některé věci jsou pravdivé. Oni ti supervizoři jsou fakt svině a je jich hrozně málo co jsou v pohodě. Je i pravda že pořád čučí na ten svůj blbí plán kolik máme prodat, ale protože lidi co dělají v call centru jsou neuvěřitelně splachovací, tak je jim ten plán úplně u prdele :) a supervizor může buzerovat jak chce :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama