Říjen 2015

Deníček moderního telefonního operátora

26. října 2015 v 11:06
Určitě vám už někdy volal nějaký příjemný telefonní operátor, oznámil vám, že váš hovor bude nahráván a následně vám nabídl revoluční holící strojek a když jste odmítli, tak vám zkusil nabídnout výhodnou hypotéku.

Takový telefonní operátor to dneska nemá lehké. Lidé jsou většinou již na podobné telefonní hovory hákliví a mnohdy bývají na chudáka operátora nepříjemní. Telefonní operátor nemá dnes na růžích ustláno.

7:00 - Zvoní budík. Hrůza. Zase je ráno a já musím jít dřít. Třeba mě cestou do práce přejede autobus. To by bylo super. Být telefonní operátor, to jednoho zlomí. Dřív jsem měl sny. Měl jsem budoucnost. Teď mám jenom deprese.

7:15 - Vyzvracel jsem se, takže můžu vyrazit do práce.

8:00 - Žádný autobus mě dneska nesrazil (opět), takže sedím spolu s dalšími deseti zlomenými chudáky v open space kanceláři se sluchátky na uších a za chvíli to začíná. Za chvíli přijde supervizor Zdeněk. Supervizor Zdeněk je fašoun. Toho by ten autobus měl srazit.

8:05 - A je to tu. Supervizor Zdeněk prochází kanceláří, tváří se důležitě a pouští hrůzu. Všem oznamuje dnešní plán a připomíná, že máme být všichni děsně příjemní a usmívat se. Podle něho prý lidé, se kterými telefonujeme poznají, jestli se usmíváme a nebo ne. Úsměv do telefonu je totiž očividně základ úspěchu.

8:10 - Začínáme. Supervizor Zdeněk se usadil do své kukaně a monitoruje naše hovory. Vytáčím první telefonní číslo. Bere to nějaký pán. Usměju se, slušně pozdravím a nabídnu mu elektrickou deku.

8:20 - Už dvacet lidí po sobě mě s elektrickou dekou poslalo do prdele. Jo, to mazánek David, který podlézá supervizorovi, kudy chodí a o víkendech mu pomáhal se stěhováním, ten nabízí pojištění. To se mu to prodává. Pojištění se prodává mnohem líp než nějaká stupidní předražená elektrická deka, která vám akorát tak popálí genitálie.

9:00 - Supervizor si mě pozval na kobereček. Co zase? Říkal, že se do telefonu málo usmívám a jsem málo pozitivní. Inu, když vás padesát lidí během hodiny pošle do řiti, ten optimismus vás rázem opustí. Supervizor Zdeněk mi vyčinil, načež mi ukázal, jak se to dělá. Vytočil náhodné číslo, nahodil křečovitý úsměv, div si nevyhodil sanici a začal prodávat deku. Supervizor Zdeněk začal pozdravem, následně svůj zářný úsměv ještě zvětšil ( jeho úsměv byl natolik mocný, že vypadal jako vagína na ležato) a začal nabízet deky. Mluvil hrozně sofistikovaně, dělal přiměřený humor, nabízel, přemlouval a nakonec prodal šest dek. "Vidíš? Takhle se to dělá", prohlásil vítězně směrem ke mně. Škoda, že si neuvědomil, že je napojený na mou linku a že já mám na hlavě pořád sluchátka. Tím pádem, jsem slyšel, jak ho pán, kterému se dovolal, poslal do prdele a zavěsil. Supervizor potom mluvil do ticha a předstíral, jak hrozně prodává. Je to debil.

9:30 - Po instruktáži opět zasedám za své křesílko, usmívám se a nabízím a nabízím.

10:00 - Kolega telefonista vedle mě se složil. Prostě to nezvládnul, rozbrečel se a odešel. Každý člověk má totiž nějakou hranici počtu prdelí, do kterých zvládne být poslán. Kolegův dnešní limit byl pravděpodobně překročen. Supervizor na něho sice hulákal, že odejít nemůže a že to tak nenechá, ale nebylo mu to nic platné.

11:00 - Dneska průměr. Něco přes dvěstě hovorů. Prodal jsem čtyři deky, jednou mi pán vyhrožoval a jedna stará paní mi prozradila, že ji připomínám jejího vnuka. Žádnou deku si ale nekoupila.

11:30 - Mazánek David z ničeho nic vstal a šel zazvonit na zvon. To znamená, že splnil s předstihem dnešní plán. Ano, máme tady zvonek, na který máme zazvonit, když splníme plán. V životě jsem na něho nezvonil. V podstatě na něj zvoní vždycky jenom David. Podle mě to je jeho zvonek, který si sem bere z domu, kde ho po večerech slastně penetruje. Kromě Supervizora nemá Davida nikdo rád. Vždycky, když jde Supervizor na záchod, vstaneme a dáme Davidovi facku. Je to takový náš teambuilding. Dřív si David stěžoval nadřízeným, že ho mlátíme, ale pak jsme ho jednou přes noc zamknuli na záchodě a od té doby svůj úděl přijímá bez donášení.

12:00 - Máme půl hodiny na oběd. Odtáhli jsme Davida na záchod, kde jsme ho zamknuli a jdeme se najíst. Musíme rychle, abychom zase za půl hodiny mohli usednout do křesel a plnil si dál náš kariérní sen.

12:30 - A je po obědě. Vrátili jsme se na svá místa, pustili Davida ze záchodu a můžeme se vrhnout na prodávání. Prodal jsem deset dek, takže mi jich zbývá už jenom devadesát.

14:00 - Supervizor nás obchází a sonduje, kolik jsme toho prodali. Očividně už ho to nebaví a chce jít domů. To je znamení pro nás všechny (kromě Davida), že to máme naschvál kazit, aby tady byl ten magor do večera. My mu to neulehčíme.

15:00 - Supervizor nervózně přešlapuje a dívá se na hodinky. Začíná na nás křičet, ať už konečně začneme prodávat. David mu přitakává, takže dneska bude opět nocovat na záchodě.

15:30 - Supervizor začal mávat rákoskou a vyhrožuje, že pokud nebudeme prodávat, že se neudrží a začne nás bít. Byl úplně hysterický. Křičel, že musí stihnout hokej. To tak. Dneska žádnej hokej nestihneš.

16:00 - "Dobrý den. Tento hovor bude monitorován. Už jste někdy přemýšlel o Bohu? Věděl jste, že jenom spravedliví nastoupí na kometu a odletí do zaslíbené země?"… Po tomto hovoru si mě samozřejmě Supervizor opět pozval na kobereček. V koutku pusy se mu začala dělat pěna, oči měl zarudlé a výhružně třímal rákosku: "Jak si to dovolujete? Takhle vy tady prodáváte? To je naprosto nepřípustné chování" Chystal se mě přetáhnout rákoskou. V tu ránu jsem mu jí vytrhnul z ruky, zlomil o koleno a beze slov šel zase pracovat. Přemotivovaný usmrkanec, který je o čtyři roky mladší než já, mě tady teda cvičit rozhodně nebude.
17:00 - Tak padla. Prodal jsem patnáct dek, takže jsem nesplnil plán. Vyhodit mě nemůžou, protože odbory, pracovní smlouva a podobně. Supervizor sedí smutně ve své kukani a zasněně hledí z okna. Hokej už nestihne. Při odchodu jsem dal Davidovi facku, šlohnul zvon, který cestou hodím do řeky a doufal, že mě cestou domů srazí konečně ten autobus.

Deníček moderního začínajícího nekuřáka

19. října 2015 v 9:18
Přestat kouřit není jen tak. Chce to vůli, chce to snahu a chce to trochu toho štěstíčka. Pokud je člověk důsledný, vyhýbá se pokušení a na svůj cíl se maximálně soustředí, je zde pravděpodobnost, že kouřit přestane.
Pojďme se podívat na zápisky jednoho takového začínajícího nekuřáka.

Pondělí
Tak je to tady. Přestávám kouřit. Mám ze sebe radost a jsem na sebe pyšný. Rozhodnutí přestat kouřit je devadesát procent úspěchu. Byl jsem silný kuřák, velmi silný. Teď jsem silný nekuřák. Je to jednoduché. Cítím, že to vydržím.
Ráno jsem se vzbudil plný očekávání a naděje. Hned jsem si napsal do svého deníčku (založil jsem si nekuřácký deníček) své pocity. Ráno je hned veselejší. Slyším ptáčky ševelit za oknem. Vidím sluníčko, které prostoupilo celý můj byt a jsem tak pozitivně rozjetý, že jsem hned poslal nějaké peníze na charitu. Teď si totiž charitu můžu dovolit, jelikož ušetřím za cigarety.
S úsměvem na rtech jsem se oblékl a vyrazil do práce. Na chodbě jsem narazil na paní Macháčkovou. Paní Macháčková je zhruba stoletá sousedka, která si každé ráno ztěžuje, že nemohla spát, protože jsem měl televizi zapnutou moc nahlas. Soucitně jsem paní Macháčkovou pohladil po vlasech a dal jí pusinku na čelíčko. Od srdce jsem se jí omluvil a dal jí dvacetikorunu, ať si za to něco koupí.
V práci jsem všem oznámil, že jsem nyní silný nekuřák a vyčinil těm, kteří stále ještě kouří a nejsou silnými nekuřáky.
Přiznám se, že po obědě jsem měl chuť na cigaretu, tak jsem si zašel kopit nikotinovou náplast a nikotinové žvýkačky. Pořád jsem ale plný nadšení a optimismu.
Večer jsem měl nezvyklý hlad, tak jsem snědl celou hlávku zelí, nalepil si nikotinovou náplast a šel spát.

Úterý
Ráno jsem se probudil mírně rozladěn. Měl jsem sen, že jsem kouřil. Tyto myšlenky musím zapudit. Raději jsem si nalepil ještě jednu nikotinovou náplast. Navíc jsem dlouho nemohl usnout a docela jsem se potil. Nic moc ráno. Do nekuřáckého deníčku jsem si napsal, že začíná přituhovat.
Venku za oknem pořád zpívají ti ptáci. No, dneska se to moc nehodí. Docela mě to rozptyluje. I to sluníčko, co mi svítí do bytu, svítí na můj vkus až moc.
Oblékl jsem se a vyrazil do práce. Na chodbě samozřejmě opět paní Macháčková prudila, že jsem měl televizi moc nahlas. V rychlosti jsem jí řekl: "sorry hele" a chvátal do práce.
V práci mě všichni z nějakého důvodu rozčilovali. Nedokážu to vysvětlit. Navíc jsem měl pořád chuť na cigaretu. Zkusil jsem tu nikotinovou žvýkačku. Hrůza. Je to hnusný a zamotala se mi po tom hlava a chuť na cigaretu je pořád. Vzal jsem si tedy druhou, načež jsem se poblil. Paráda.
Doma jsem měl zase hlad jak prase. Zelí už nebylo, tak jsem snědl tři pizzy, co jsem měl v mrazáku a šel brzo spát.

Středa
Vůbec jsem nespal. Celou noc jsem se potil a podle mě, jsem měl i halucinace, protože nevěřím tomu, že jsem měl v bytě tapíra v klobouku.
Do nekuřáckého deníčku jsem nic nenapsal, protože se mi chvěje ruka a nemůžu psát. Ty debilní ptáci venku tu hubu prostě nezavřou a to sluníčko, co mi pere do bytu, už mě začíná vytáčet. Dal bych si cigaretu, ale místo toho si dávám hnusný vařící čaj a další nikotinovou náplast. Podle mě jsou ty náplasti na hovno.
Před paní Macháčkovou, která mě chtěla zase sejmout za to, že jsem měl televizi moc nahlas, jsem raději beze slov prchnul.
V práci jsem dal kolegovi lepáka. Nevím proč. Prostě mě vytáčel už jenom tím, jak vypadá. Pak jsem se mu samozřejmě omluvil.
Po práci jsem doma vyžvýkal všechny nikotinové žvýkačky na jednou a na pár hodin z toho omdlel. Probudil jsem se až večer. Měl jsem hrozný hlad. Snědl jsem celý bochník chleba. Chuť na cigaretu jsem tím nezahnal, tak jsem šel spát.

Čtvrtek
Takže celou noc jsem nespal. Perfektní. Buď jsem se potil, a nebo byl na záchodě, neboť jsem měl životní průjem. Někdy nad ránem došel toaletní papír, tak jsem musel používat část svého nekuřáckého deníčku.
Ke snídani jsem snědl několik nikotinových náplastí. Pak jsem si vzal vzduchovku a půl hodiny střílel po těch uřvaných ptácích s jediným cílem. Vyhubit je. Vyhubit je všechny. Jo a kvůli tomu sluníčku, co mi pořád pálilo do bytu, jsem si zatloukl okna prknama.
Znechuceně jsem se oblékl a vyrazil do práce. Na chodbě byla zase ona. Ta stará seschlá rašple paní Macháčková, která si opět stěžovala na hluk. Prozradil jsem jí, že je kráva a že brzy zemře a vztekle odešel do práce.
V práci jsem strávil půl dne na záchodě, kde jsem chvíli brečel a chvíli se pokoušel vykouřit držák na toaletní papír.
Ještě než jsem odešel z práce, jsem rozbil hubu kolegovi. Jen tak, že se mi chtělo. Asi mě vyhodí
Po práci jsem se stavil pro dvacet plat nikotinových náplastí na večer. Doma jsem chvilku lelkoval, mlátil hlavou do zdi a pak jsem vylízal starý popelník, co jsem měl na balkoně. Ujistil jsem se, že se nikdo nedívá a s chutí snědl i vajgl, který jsem měl zapadlý ve spárách mezi kachličkami na balkoně. Necítil jsem žádnou hanbu. Naopak. Bylo to super.
Vylízání popelníku a sežrání vajglu byl vrchol dne. Od té doby to šlo pouze z kopce. Hlad jak prase se mi nepodařilo zahnat vůbec ničím, tak jsem šel brzo spát, abych tu bídu zahnal.

Pátek
Nevím, jestli jsem naživu a nebo už mrtvý. Spal jsem jenom několik málo hodin. Jsem zpocený úplně všude, je mi blbě a motá se mi hlava. Opět jsem střílel z balkonu ptáky, plus ještě jsem občas střelil po lidech, protože mě prostě iritovalo, jak chodí, jak vypadají, co mají na sobě.
Nekuřácký deníček jsem vykouřil. Bylo to hnusný, ale bylo to potřeba.
Tu Krávu paní Macháčkovou jsem zuřivě shodil ze schodů, jakmile jsem jí zahlídl a vyrazil do práce.
V práci mě pozval nadřízený na kobereček, za to, že jsem včera fyzicky napadl svého spolupracovníka. Proto jsem o nadřízeného zlomil židli a následně plivnul na jeho v bolestné agónii svíjející se tělo. Nechal jsem nadřízeného nadřízeným a šel do trafiky. Koupil jsem si deset kartonů cigaret a šel domů.
Jakmile jsem si doma zapálil první cigaretu, hned byl svět lepší. Ptáčci ševelili za oknem a když jsem z oken vytrhal prkna, tak slunce opět prostoupilo celý můj byt a já byl nabyt pozitivní energií.

deníček moderního zaměstnance McDonald´s

13. října 2015 v 13:41
Ačkoliv jsou zaměstnanci v mekáči přehnaně vlezlí a vnutí vám k těm malým hranolkám, co jste si objednali ještě Colu a tři Hamburgery, je třeba si uvědomit, že to jsou obyčejní lidé. Lidé, kteří mají své sny, své bolístky a kteří si žijí ten svůj život. Pojďme spolu nahlédnout do jejich života.

7:30 - Budík zvoní jak šílený. Už to začíná.

7:31 - Zamáčkl jsem budík a tím to taky končí. Nevím, co tady blbnu, když makám až od desíti.

8:30 - Teď už fakt musím vstát. Bude mi totiž trvat hodinu, než se připravím. Vnitřní směrnice mekáče totiž přikazují, že zaměstnanec musí být čerstvě oholen, odchlupen, musí hezky vonět a být učesán. Manažer Radim mě pokaždé očuchá, jestli voním. Ta pošahaná organizace je jedno velký fašistycký zlo.

9:30 - Pobíhám po bytě s toaleťákem po celým ksichtu a těžce nestíhám. Protože se každý den musím holit, tak jsem se opět a tradičně pořezal. Pokožku na obličeji mám už jako papír. Vůbec se mi do tý práce nechce, ale dneska tam bude Žaneta. Dneska jí sbalím.

10:01 - Jsem na místě. Dorazil jsem o minutu později, takže si mě manažer Radim dneska podá. To on má rád. Nesnáším ho.

10:30 - Manažer Radim mě nejdřív očuchal a pak mi přidělil práci na kase, ale ještě před tím si mě hodlal přezkoušet. Ptal se mě, při jaké teplotě se smaží hranolky, jaká teplota je v lednici, kolik zubů můžu ukázat, když se na zákazníka usmívám a jak dlouho můžou být taštičky v ohřívači. Koho to zajímá? Ty vole, já studuju jadernou fyziku a manažer Radim, kterej má včelařskej učňák, pracuje tady dvacet let, dotáhl to na zástupce vedoucího směny a za dalších dvacet let tady bude pořád strašit, než tady jednoho krásného dne natáhne brka, mě bude takhle cvičit?

11:00 - Manažer Radim mi dal konečně pokoj, takže můžu jít za kasu, usmívat se na lidi (podle vnitřních směrnic se musím na lidi usmívat, ale nemůžu ukázat zuby. Pouze na známé můžu ukázat dva přední zuby) a vnucovat jim k jejich hranolkám celé meníčko.

11:30 - Super. Žaneta je na kase hned vedle mě. To vypadá dobře.

12:00 - Tak dneska první debil. Přišel nějakej chlap a chtěl pět rohlíků. Zkusil jsem udělat humor na Žanetu, ale nechytla se. Ještě není nic ztraceno.

12:30 - Manažer Radim usoudil, že mi bude dělat dozor na kase. Kontroluje, jestli nabízím úplně všechno a jestli při usmívání se neukazuju zuby. Ten člověk si žije ve svým vlastním světě.

13:00 - Manažer Radim konečně odešel. Do budovy totiž vniklo pár pošahanců s transparenty, že mekáč vykořisťuje celý svět, takže je Radim podle instrukcí ze směrnice požádal rázným, leč milým hlasem s úsměvem (nejsem si jist, jestli v tomto případě může ukázat zuby), aby opustili budovu. Samozřejmě, že dostal do držky. Hned se mi pracuje lépe.

13:30 - Žaneta už se konečně chytla. Začal jsem klasický hovor o počasí. Vypadá to slibně.

13:35 - Dobře rozehranou hru s Žanetou jsem promarnil. Při hovoru o počasí jsem jí dychtivě olíznul předloktí. Bylo to moc brzo? Každopádně se se mnou už nebaví. Nechci žít.

14:00 - Konečně přišel další debil. Když byl na řadě, tak vytáhl hřeben a začal si česat vlasy, zatímco se sledovat v odraze zrcadla na sloupu vedle mě. Pak odešel. Je to takové oživení. Jinak ty lidi už mě začínají vytáčet. Stojí, pořád čumí na ty cedule za mnou, domlouvají se, co si dají, zdržují frontu a nakonec si stejně dají Cheesburber.

14:30 - Manažer Radim se vzpamatoval z nakládačky a už tady zase šíří hrůzu. Lidi moc nechodí, takže bych si normálně mohl dát oraz. To ale nemůžu, protože podle směrnic týhle pošahaný firmy musí být zaměstnanec pořád v pohybu. Takže tady leštím jak blbec pořád dokola pult. Manager Radim se na mě usmívá. Má radost, že jsem pochopil koncept této konglomerace a jdu tomu naproti.

15:00 - Žaneta odešla domů, čímž končí veškerý můj zájem o tuto práci. Fyzicky jsem pořád zde, ale v mé představě jsem na lepším místě.

16:00 - Nějakej hnidopich po mě chtěl seznam alergenů, tak jsem mu suše oznámil, že veškeré pokrmy obsahují pyl a korýše, načež mě rozzuřený manažer Radim vyrazil od kasy a šoupnul mě na Lobby. To je vznešený název pro mytí hajzlů, utírání stolů a odnášení táců.

17:00 - Na Lobby je to hrůza, ale zase tady neotravuje Radim. Ještě to musím hodinu vydržet a pak půjdu domů. Ten čas tady vůbec neutíká. Před hodinou jsem se díval na hodinky, bylo za šest minut pět a teď se podívám znova a je pět hodin. Vypadá to, že se tady zastavil čas.

18:00 - Konečně. Domů. Manažer Radim sice ještě vyhrožoval, že si mě přezkouší z teploty hranolek, ale já jsem regulérně odešel do šatny. Sice na mě hulákal něco o nekázni, ale na to kašlu. Mám padla. V šatně jsme ještě spolu s kolegou dali Radimovi psí hovno do kapsy od jeho bundy (ostatně jako každý den) a bylo hotovo.
18:10 - Při odchodu jsem si ještě nakoupil večeři. Coby zaměstnanec mám všechno za polovinu, čehož jsem využil. Večeři jsem zakoupil v ceně celého mého dnešního výdělku, takže jsem tu byl dneska zadarmo. Přemýšlím, že změním práci. Jestlipak by mě vzali u KFC?

Deníček moderního plavčíka na plovárně

13. října 2015 v 13:39
S koupalištěm je neodmyslitelně spjat obraz znuděného plavčíka, kterak odevzdaně sedí na své plastové židli a jednou za čas ze setrvačnosti zařve kamsi v dál, že do bazénu se neskáče. Je to holt řehole být plavčík. Pojďme se spolu podívat na zápisky z deníčku jednoho takového běžného plavčíka.

8:00 - To je zase léto tohle. To je zase brigáda. Na osmou už musím být v práci, jelikož hlavní plavčík René pořádá každodenní ranní meating.
8:10 - Už to začalo. Hlavní plavčík René důležitě mává u tabule fixkou, ladí strategii a rozděluje sektory. Dokonce pustil i motivační video a se slzou v oku odrecitoval nějakou básničku. Na to, že tady jsou dva bazény, stánek s langošema a jeden ubohej tobogán z laminátu, při jehož průjezdem se všichni pořežou, to bere nějak moc vážně.
8:30 - Tak bezva. René mi přidělil stanoviště. Mám na starost dětské brouzdaliště. No ty vole pro tohle jsem celé jaro chodil do posilovny a honil svaly? Koho jako mám na dětském brouzdališti sbalit? Svobodné matky? Hlavně, že ten vlezdoprdel Aleš, který se podílí na přípravě ranního meatingu a skládá pro Reného motivační básničky, zase dostal velkej plaveckej bazén se skokaňákem. Minule tam sbalil dvě osmnáctky během jednoho dne a to ani nechodí do posilovny a vypadá v obličeji jako kedluben.
9:00 - Už to začíná. Brány se otevřely a davy pěti lidí vnikly do areálu. Vidím tam dva kočárky, takže to abych se zase u brouzdaliště přetrhnul.
9:30 - V brouzdališti už mám sedm fakanů. Sedím znuděně na plastové židli a závistivě sleduju plavecký bazén. Aleš důležitě prochází kolem bazénu s píšťalkou v puse a celý si to tam koučuje. Dokonce se začal bavit s nějakou holkou.
10:00 - Jeden fakan se mi vydělal do brouzdaliště. Ty vole, co sem lezou bez plín, když neuměj chodit na záchod? Zatímco jsem síťkou na motýly, kterou mi hlavní plavčík René soucitně propůjčil, lovil z brouzdaliště hovno a hulákal na matku dítěte, ať už je tu nikdy nevidím, Aleš zrovna mazal záda krémem nějaký roštěnce. No je tohle spravedlnost?
11:00 - Mno mám tu celkem ucházející maminku s malým dítětem. Jako není to nic extra, ale tady není čas na hrdinství. Vstal jsem z židle, nahonil trochu svaly a zabředl jsem s ní hovor.
11:30 - Už to vypadalo slibně. Nabídl jsem se, že jí namažu záda, ale v tu chvíli přišel její manžel, přetáhl mě vodítkem na dítě přes záda a vyhnal mě zpět na mé stanoviště - plastovou židličku.
12:00 - Spravedlnost existuje. Alešovi se ve velkém bazénu začal někdo topit. Aleš nejdřív hystericky pobíhal kolem bazénu a zuřivě pískal na píšťalku. Občas zachroptěl, že ze stran bazénu se do vody neskáče. Kupodivu to moc nepomohlo a dotyčný se stále topil. Aleš tu zátěž neunesl, zahodil píšťalku a zdrhnul pryč. Moc to nezvládnul. Na druhou stranu ho chápu, neboť jediný, co nám řekli, když jsme nastupovali, že se nesmí běhat po kraji bazénu ani z kraje do bazénu skákat. Pokud to někdo přesto udělá, máme zapískat na píšťalku a upozornit ho na to. To je všechno, co umíme. Co máme dělat, když se někdo topí, to nám neřekli.
12:00 - Topící člověk se utopil a to je pro mě velká šance. Aleš se našel zašitý na záchodě, jak zvrací, takže René nám prohodil stanoviště. Aleš šel na brouzdaliště a já jdu k velkému bazénu. Konečně!
13:00 - Jsem velký pán. Cítím tu svou moc a odpovědnost. Obcházím velký bazén a důležitě všem oznamuju, že se z kraje bazénu do vody neskáče. Se mnou si není radno začínat. Mám píšťalku a tak. Jsem dráb celého areálu.
14:00 - Už jsem sbalil tři holky. To je na práci plavčíka úplně nejdůležitější.
15:00 - Kolem bazénu se mi poflakoval nějakej kořen. Házel očko po holkách, mrkal a podobně. Takovou nekázeň tu nestrpím. Já jsem tady plavčík s píšťalkou. Jenom já můžu házet očko po holkách. Okamžitě jsem toho páska vypískal píšťalkou, že po kraji bazénu se neběhá a ať okamžitě vypadne. Sice to na mě zkoušel, že neběhá, že jenom stojí, ale mě neoblbne. Vyrazil jsem ho a basta.
16:00 - Je to krásná práce ten plavčík. Jen co je pravda. Holky v bikinách se kolem mě natřásají, já mám svou píšťalku a Aleš z brouzdaliště loví síťkou na motýli další hovno. Co víc si přát?

Deníček moderního Andreje Babiše

13. října 2015 v 13:36
Ve společnosti existuje řada předsudků ohledně bohatých a úspěšných osob, kdy panuje představa, že tito jsou díky svým majetkům vytrženi z běžné reality. Do médií nedávno unikl rukopis z deníčku Andreje Babiše, který si svědomitě vede, a kde vyšlo najevo, že den pana Babiše se příliš neliší ode dne běžného občana:

6:00 - Budíček. Vstávání bylo z počátku náročné, ale když jsem si uvědomil, kolik mám prachů, tak jsem s úsměvem vyskočil z postele a vřískal štěstím.

6:30 - Ranní cvičení. Je potřeba pořádně zabrat, abych měl tu muskulaturu. Léto je tu za půl roku, tak abych v plavkách vypadal k nakousnutí.

6:35 - Ranní cvičení je moc náročný. Zaplatil jsem Mílovi (můj kondiční trenér), aby to docvičil za mě. A ať mi dá pořádně do těla. Já si zatím půjdu ještě lehnout.

7:00 - Kristova noho. Hezky spím, zdá se mi o dotacích na Agrofert, když tu mě vzbudil telefonát od toho pošuka Stropnickýho. Zase si chce povídat. Ten člověk snad nemá život.

7:15 - Stropnickej se vykecává už čtvrt hodiny a chce ladit program ANO. Je to hroznej srdcař ten kluk. Já nemám čas řešit kraviny. Já musím na golf.

7:30 - Kašlu na Stropnickýho. Šoupnul jsem ho do hlasovky (jak ho znám, tak si toho stejně nevšimne) a jdu na golf

8:30 - Tak jsem si hezky zahrál. Mám ze sebe radost. Den je pak hnedka lepší. Ten život je beztak super. Nechápu, proč si lidé pořád na něco stěžujou. Kdyby chodili taky na golf, hned by se cítili líp.

9:30 - Mrknu na aktuální žebříček Forbes, jestli jsem mezi pracháčema poposkočil. Podle mě určitě jo.

9:31 - Kdo je to ten Kellner? Jak to, že je v Čechách přede mnou? Vždyť vůbec nezaložil žádnou stranu. Kde jako ty prachy bere?

10:00 - Musím jet na koaliční vyjednávání. To je děsnej vopruz tohle. Že já vůbec do tý politiky lezu. Sobotka tam zase bude hřmít, tvářit se důležitě a máchat rukama. Na tohle nemám náladu. Aspoň si zase budeme dělat prdel z Bělobrádka.

10:30 - Je to, jak jsem říkal. Sobotka hřmí a tváří se důležitě. Bělobrádkovi jsme dali na židličku připínáček a on si na něj sednul. Docela sranda.

11:00 - Stropnický se za ANO ujal slova a zase blábolí o tý rekonstrukci státu. Nemám šajnu, o co jde, ale má to jenom dvě stránky, takže mi to snad někdo někdy vysvětlí. Jinak jsme Bělobrádka zamknuli na záchodě, takže legrace, ta tu je.

11:30 - Bělobrádka ze záchodu vysekali hasiči, takže už tu straší s náma a vypadá nakrknutě. S Bohoušem jsme se dohodli, že mu dáme zemědělství a bude klid. Budeme se tvářit, že to zemědělství děsně chcemem a když ho pak dostane, tak si bude připadat důležitej. Ať si těch pár kravínů a pěstitelů brambor nechá. Já budu ministr financí a ode mě na svůj rezort neuvidí ani korunu. Ať si jde na brigádu.

12:00 - Konec. Konečně. Nevím, o čem se tam diskutovalo, ale zaplatil jsem spoustu odborníků, kteří to vědí za mě. Stropnickej se klasicky vetřel se mnou na oběd. Zase bude chtít mluvit o programu.

13:00 - Letím svým tryskáčem domů. Stropnickej ke mně na druhou objednal zase nějaký novináře, abych zase poskytl nějakej ten rozhovor, takže musím někam schovat průkazku agenta STB, aby jí ty slídilové nenašli. To by bylo blbý.

14:00 - Jako hodinky ty žurnalisti. Průkazku STB jsem šoupnul do kredence. Tam jí nenajdou.

15:30 - Konečně ty pisálkové odtáhli. Co to bylo za fušery? Prej jak se mám, jestli mám rád psy, jestli sponzoruju nějakej psí útulek, nebo kdybych byl pes, tak jaká bych byl asi rasa? Proč ke mně Stropnickej poslal novináře z časopisu Mladý kynolog? Tomu už asi úplně hráblo. Ty jeho kartičky s připravenýma odpověďma byly k ničemu. Zítra Mladýho kynologa koupím a zruším a bude.

16:00 - Tak mám chvilku pro sebe. Udělám si kafe a mrknu na žebříček Forbes, jestli jsem se posunul.

16:02 - Zase ten Kellner. Jak já ho nesnáším.

17:00 - Volal Mynář, že prezident nesouhlasí s našimi kandidáty na ministry. Co to má bejt? Jak jako nesouhlasí? Co to je za člověka? Že já vůbec do těch Čech lezu. Na Slovensku by se to stát nemohlo. Gašparovič by dostal lahev utopenců a jmenoval by klidně i koalu.

18:00 - Dám si večeři. Orlí vejce na hniličku nikdy neurazí.

18:10 - Jak jinak. Stropnickej se stavil, že jel "náhodou" kolem a zase má stohy nějakých papírů, který chce probrat. Z toho chlapa mě jednou jebne.

20:00 - Stropnickej se pořád nemá k odchodu. Dokonce mi teď pouští prezentaci v powerpointu. Nějaký průsečíky programů. Já tomu nerozumím.

21:00 - Konečně Stropnickej odešel. Musel jsem mu podepsat asi sto papírů, aby vypadal spokojeně.

22:00 - Podívám se na nějakej film a půjdu spát. Dneska to bylo náročný. Zlatej Agrofert. Zlatej. Tam akorát sedím na ředitelský židličce, půl dne se na ní točím, pak koupím nějaký farmáře a jdu domů.
23:00 - To snad ne. Volal Sobotka, že zase svolává mimořádný zasedání. O co mu jde? Ten chlap se úplně zbláznil. Že já do toho nešel s Okamurou. Ten stejně jako já neví, která bije, poklábosili bysme o byznysu, já bych mu podepsal tu jeho šílenost "přímou demokracii" a byl by pokoj.

Deníček moderní esoteričky

13. října 2015 v 13:17
Esoteričky to nemají v životě lehké. Na jednu stranu sice některým lidem pomáhají (za peníze) v nelehkých dobách, ale na straně druhé se potýkají s posměváčky, kteří je častují výrazy jako jsou "čarodějnice", "šarlatánky", "mastičkáři" a podobně. Přitom to jsou ženy, které hledají odpovědi, zkrotily magické síly, věští z křišťálové koule a na nákup létají na koštěti.

5:00 - Dneska jsem si přivstala. Potřebuju totiž natrhat Bršlici kozí nohu na kopečku pod šibenicí při východu slunce, abych z ní mohla umíchat nápoj lásky. Sice po vypití nápoje člověku slezou nehty, ale dost se prodává.

6:00 - To jsem si fakt dala. Cestou na kopeček jsem zapadla do bahna a ztratila kouzelný amulet Saturnu, který jsem si koupila na ebay. Kašlu na to. Natrhala jsem pampelišky u silnice a lektvar udělám z nich. Lidi to nepoznají.

7:00 - Za chvíli přijde první zákazník. Musím se připravit. Křišťálovou kouli mám naleštěnou. Tarotové karty se mi někam poztrácely, tak jsem zbytek namíchala s žolíkovýma kartama. Já si to u zákazníka obhájím. Ještě je potřeba promluvit s vnitřními duchy a navázat kontakt s vyšší dimenzí. Beru si zaříkávací čelenku, zapaluju magickou tyčinku a začínám zaříkávat.

7:30 - Tak žádný kontakt s vyšší dimenzí se dneska nekonal. Ostatně jako nikdy před tím. Navíc se mi udělalo špatně z magické tyčinky. Z čeho to vyrábí? To je naposled, co jsem si koupila magické tyčinky v Tescu ve slevě.

8:00 - Je tu první zákazník. Paráda. Postarší paní chtěla předpovědět, jestli má jít na operaci kyčle nebo ne. Původně jsem jí chtěla posadit na magické plastové zahradní křesílko, které jsem oblepila céčkama, ale paní bolela kyčel natolik, že nemůže sedět. Občas jí v kyčli i něco zapraskalo.

Paní si tedy lehla na zem a já jsem jí vyložila karty. Podle karet mi vyšlo, že za nedlouho najde svou životní lásku a že bude bohatá. Paní se sice zaradovala, ale chtěla vědět, co s tou operací. To už jsem musela sáhnout k náročnější magii. Vylila jsem proto hrníčkem kávy na zem a jala se věštit z lógru. Bohužel však bylo kafe rozpustné, takže lógr se nekonal, ale já se toho nebála, tak jsem alespoň vysypala na zem popelník a věštila z vajglů. Paní jsem vyčetla, že na operaci nemusí a hlavně, že jí pomůže můj nový lektvar z pampelišek, který shodou okolností mám v kredenci. Paní mi dala dva tisíce, vzala si lektvar a s úsměvem na rtech se vypotácela o berlích z bytu. Je to hřejivý pocit pomáhat lidem.

9:00 - Pokouším se navázat kontakt s vyšší dimenzí, ale nedaří se.

10:00 - Další zákazník. Paní chce navázat kontakt se svým zesnulým manželem. To už je trochu složitější, protože jsem zatím nenavázala kontakt s vyšší dimenzí, ale to jí říkat nebudu. Ono to půjde i bez toho.

10:10 - Paní jsem navlékla do modlitební róby, což je v podstatě krajková záclona uvázaná kolem krku šňůrou na prádlo, zasedli jsme ke stolku, vytáhla jsem kouzelný jehlan, magickou tabulku a mohlo se jít na to. Začala jsem vyvolávat.

10:20 - Už deset minut vyvolávám a nic se neděje. Nevím, co jsem čekala. Paní vypadá znuděně a skepticky. Začínám jí ztrácet.

10:25 - Vyvolávám, co to jde, ale nic. Paní vypadá, že za chvíli odejde, tak jsem vší silou kopla do nohy stolu. Ten se otřásl až magická tabulka spadla na zem. Paní se lekla a zbystřila. Konečně. Je chycená.

10:40 - Vůbec se mi nedaří. Když jsem "navázala kontakt" s manželem té paní, tak jsem mu kladla otázky. Paní se ptala, kde nechal trezor se všemi šperky. Řekla jsem jí, že manžel povídá, že je v komodě za pianem, načež mi paní oznámila, že nikdy žádné piano neměla. To byla úplně začátečnická chyba. Nesmím se nikdy pouštět do detailů. Nikdy.

10:40 - Paní odešla. Když jsem jí řekla, že její manžel se na ní těší a říká, že za chvilku se setkají, paní to nevydržela. Naštěstí jsem jí ještě stihla prodat magický jehlan, aby mohla s manželem hovořit i doma. Paní sice už nepřijde, protože magický jehlan je kus železného cosi, co mi vypadlo z motoru auta, když jsem mu žehnala, ale něco jsem z toho vytřískala.

11:00 - Mám teď chvilku čas. Vrhám se na věštění přes email. Mám dvacet nových mailů s dotazy. Nejdřív se mrknu, jestli už zaplatili a pak jim odpovím. Všem jsem napsala, že karty hovoří o jejich budoucím úspěchu, že budou zdraví a v partnerském vztahu se jim bude dařit. Budou mít radost. Já tu radost rozdávám. Jsem světice.

12:00 - Další zákazník. Přišla nějaká mladá paní s mladým pánem. To by mohla být celkem fuška.

12:10 - Paní říká, že se o esoteriku zajímá a chtěla by svému manželovi ukázat, že to funguje. Nejprve mám vyčíst z karet její budoucnost a možná i něco vyvěštit z koule.

12:25 - Výklad karet byl celkem jednoduchý. Klasicka. Budete bohatá, budete se mít dobře a tak dále. Manžel vypadal zaujatě. Když jsem vytáhla z krabice křišťálovou kouli a začala z ní věštit, manžel se začal uchechtávat. Takovýhle nevěřící typy nesnáším.

12:40 - Jakmile jsem paní začala věštit z guláše, její manžel hystericky vyprsknul smíchy. Tak a dost. Oba jsem vyrazila. Manžel na mě při odchodu hulákal, že už mě nepotřebují, že budou chodit ke Gandalfovi. Hulvát. Okamžitě jsem vytáhl ze skříně zaklínací hůl olepenou kůží z muflona (ve skutečnosti to je umělá kůže z Ikei) a seslala na toho hajzla prokletí. Když jsem nad ním začala kroužit zaklínací holí, manžel se smíchy sesunul k zemi a dostal záchvat smíchu. Vybídla jsem paní, ať okamžitě to smějící se hovado odtáhne z mého bytu a ať už mi nechodí na oči.

13:00 - Takhle vytočená jsem už dlouho nebyla. Cestou zpět do kuchyně jsem zakopla o křišťálovou kouli. To jsem už vybuchla vzteky a pomocí zaklínací hole proklela i tu debilní kouli.

15:00 - Po obědě jsem ještě vztekle proklela držáček na toaletní papír na záchodě, jelikož tam byla už jen prázdná rulička a následně televizní rosničku, která předpovídala, že zítra bude pršet a já chtěla jít zítra na koupaliště.
Pomalu jsem vychladla a teď dělám magii na internetu. Věštím přes emaily a nově taktéž přes smsky. To je mnohem klidnější, než si zvát domů hulváty. To mě vždycky uklidní. Až to dodělám, ještě zkusím navázat kontakt s vyšší dimenzí a trochu se vyspím. Před půlnocí totiž musím vstávat. Musím natrhat přesně o půlnoci na hřbitově sedmikrásky a pak si zajdu do nonstopky na pivo.