Deníček moderního včelaře

25. dubna 2016 v 10:00
Včelařina je bohulibý koníček, který vede nejen k příjemně strávenému času, ale rovněž k sladké odměně ve formě medu.
Na druhou stranu tato kratochvíle může zejména začátečníkům přinést horké chvilky.
Mám rád med. Za to se nestydím. Mažu si ho na chleba, dávám si ho do čaje a nebo ho jen tak pro dobru náladu hnětu v dlani.
I proto jsem se jednoho dne rozhodnul, že do toho půjdu. Budu včelařem. Na zahradě mého domu mám místo akorát pro několik úlů.

1. den
Tak je to tu. Je ze mě včelař. Nakoupil jsem čtyři luxusní úly a tyto umístil na zahradu k plotu. Ještě by to chtělo včely.
Zajel jsem do sousedního města k jednomu renomovanému včelaři pro roj. Z internetu jsem se dozvěděl, že včely lze získat buď z roje, z včelstev nebo oddělkem. Včelstva jsou drahý jak prase a navíc vám k tomu dají úly a oddělek zní hrozně. Med z oddělku by mi nechutnal.

Do sousedního města jsem si zajel k renomovanému včelaři pro roj. Včelař se mě ptal, zda mám potvrzení od veterinární zprávy na převoz včel. Odvětil jsem mu, že to není potřeba, protože já jsem IT specialista.
Roj jsem dostal do krabice, kterou jsem uložil na zadní sedadlo a frčel jsem domů. Tady bych rád apeloval na všechno převažeče rojů, aby roj v přepravní krabici v autě ukotvili.

Jinak se stane to, co mě a tedy, že se na prvním zpomalovacím retardéru krabice převrhne. Dojezd domů s rozzuřeným rojem včel, který se vznášel nad zadní sedačkou, byl přinejmenším napínavý.
2. den

Roj včel je pořád v autě. Nemám je jak z auta dostat. Manželka musela jet do práce autobusem a babička, o kterou se staráme, protože už je stará a nedokáže se o sebe postarat musela jet na poštu na koloběžce.

3. den
Mám to ale fištróna. Zavolal jsem hasiče, aby mi včely z auta dostali. Když jsem tam volal a oznamoval, že mám v autě roj včel a že je chci vyndat, operátorka zněla pobaveně. Posléze, když se mě zeptala, jak se mi roj v autě ocitnul, tak jsem ji prozradil, že se mi na zadním sedadle převrhla krabice se včalama. Pak jsem na druhém konci drátu slyšel tlumený smích, ránu a bylo chvilku ticho. Znělo to, jako by spadla ze židle.

4. den
Včely už jsou v úlech. Cítím se jako pravý včelař. Když jsem byl zkontrolovat, jak se jim daří, dostal jsem deset žihadel. Bolí to jak prase. Musím si koupit ochranný oblek.

5. den
Než mi stihnul dorazit ochranný oblek, dostal jsem asi sto žihadel. Už to tak moc nebolí. Začínám si zvykat. Už to jenom brní.
Manželka se odmítá pohybovat po zahradě. Babička tvrdí, že se bojí.

6. den
Jsem stále bez ochranného obleku. Během těch pár dnů včelaření jsem zdvojnásobil svůj objem, jak jsem nateklý.
Po menším incidentu, kdy nám několik tisíc včel omylem vniklo do baráku, manželka hrozí rozvodem a babička dobrovolně odjela dožít do LDNky.

Večer se stavil úplně opuchlý soused s tím, že ho napadlo několik mých včel, když zrovna ryl záhonky. Když jsem mu řekl, že ty puchýře má od sluníčka a ať neotravuje, tak mě přetáhl klackem.

7. den
Konečně dorazil ochranný oblek. Ihned jsem se do něj nasoukal a šel do úlů zkontrolovat plástve. Ty kurvy včely se mi skrz oblek prokousaly a uvnitř obleku vytvořily eskadru zla. Dostal jsem přesně osmdesát dva žihadel.
Podle příruček bych měl být už mrtvý, ale stále žiju. Sice nemůžu hýbat pravou nohou a z uší mi teče krev, ale když chce člověk dobrý med, musí pro to něco obětovat.

8. den
Z ochranného oděvu jsou už jenom cáry. K úlům chodím v rytířském brnění, které jsem si půjčil od známého, který dělá průvodce na nedalekém hradu. Je jen otázkou času, kdy včely přijdou na to, jak se prokousat skrz kov. Jsou vynalézavé a spolupracují. Jako nacisti.
Opuchlý soused chodí po okolí s peticí, kde požaduje, abych se odstěhoval i se svýma včelama.
Manželka se vzdala bez boje a odstěhovala se za babičkou do LDNky, kde hodlá rovněž dožít.

9. den
Soused se odstěhoval. Poštu mi shazují z letadla, protože pošťáci se odmítají přiblížit k mému domu.
Začínám být závislý na včelím jedu. Pokud nedostanu denně alespoň dvěstě žihadel, jsem nervózní.
K večeru jsem si udělal radost a šel si pro trochu toho medu. Ty svině včely žádný med nedělají. Co to mám za včely? Nejsou to vosy?

10. den
Ze zahrady zmizely všechny živočichové. Kocoura jsem neviděl už pět dní. Zbytky cárů slepic jsem našel v úlech při zběžné kontrole medu. Nejsem si jistý, jestli to je v pořádku. Včely na zahradě cvičí bojové formace a dal bych ruku do ohně za to, že každý podvečer pořádají vojenské přehlídky.

11. den
Na zahradu se prostě nedá jít. Je to tam o život. Včely to tam obsadily. Jejich počet se neustále zvětšuje, čímž jsem přišel na myšlenku, že mobilizují. Je více než zřejmé, že se k nim připojily všechny včely z okolí.
Kolem domu a pozemku mám obehnanou policejní pásku. Barák mi rovněž vyškrtli z územního plánu a katastru nemovitostí. Oficiálně neexistuje.

12. den
Bydlím v autě. Včely už obsadily i barák. S autem parkuju u supermarketu a nemám se tu zle. Záchod a kohoutkovou vodu zdarma mám na veřejných záchodech. Zrovna ujídám lžičkou koupený med ze supermarketu a přemýšlím, že bych začal chovat sršně. To by mohlo vyjít. Zkušenosti s bodavým hmyzem už mám.
 

Deníček moderního nebožáka, který šel s manželkou nakupovat

18. dubna 2016 v 9:33
Nakupování. Jedni ho milují, jiní nesnáší. Ti jedni jsou ženy a ti jiní jsou muži.
Je jen málo věcí, které jsou tak trýznivé, jako je jít na nákupy se svou partnerkou. Nahlédneme proto nyní do deníčku jednoho takového nešťastníka, který se nechal zlákat ke společnému partnerskému nákupu.

9:00 - Dneska jdu s Vladěnou nakupovat do obchoďáku. Podle ní potřebuju nové kalhoty, neboť ty, co mám už deset let, jsou prý demodé, seprané, děravé a ona se za mě stydí. Při té příležitosti se prý v obchoďáku rovněž podívá na něco na sebe. Tak jo. To zní poměrně neškodně.

10:00 - Blížíme se k obchodnímu centru. Vladěna začíná mít pěnu u pusy a celá se chvěje.

10:10 - Jakmile jsme vjeli do podzemních garáží, Vladěna ještě za jízdy proskočila zavřeným okénkem auta a s mojí peněženkou se rozběhla k eskalátoru, který vede nahoru k obchodům. Okamžitě jsem zaparkoval na nejbližším parkovacím místě a jal se jí pronásledovat. Pokud ji nedostihnu, tak půjdeme žebrotou.

10:15 - Vladěnu se mi podařilo zachytit až v prvním obchodu s kabelkami, kde jak smyslů zbavená, ověšena asi třiceti kabelkami pobíhala po obchodě a hulákala, že neví, která kabelka ji jde k očím.

10:20 - Zatímco Vladěna stála v rohu a rvala si na rameno už asi padesátou kabelku, sháněl jsem se u prodavačky po uspávací pušce. Vladěna se vymkla kontrole a byla nebezpečná sobě i okolí.

10:25 - Už je to tady. Vladěna právě prodělal otravu kabelkami. Klečí uprostřed obchodu s kabelkou naraženou na hlavě, klepe se a fňuká. Nejvyšší čas to tu opustit a zajít do jiného obchodu koupit mi ty kalhoty, pro které jsme sem přijeli.

10:35 - Jakmile jsme přešli z obchodu s kabelkami do obchodu s oblečením, Vladěna se uklidnila. Už to byla zase ta správná holka, jakou si ji pamatuju. Vzal jsem první rifle, které mi přišli pod ruku a šel si je vyzkoušet do kabinky.

10:40 - Vladěna za mnou vtrhla do kabinky, servala ze mě kalhoty, které jsem si zrovna zkoušel, že prý v nich vypadám jako debil a vnutila mi jiné, které jsou podle ní lepší.

10:50 - Po deseti minutách urputné snahy jsem se konečně do těch riflí narval. Nemůžu v nich nic. Při sebemenším pohybu se mi varlata zarazí víc a víc do břišní dutiny. Pokud bych se v těch džínách rozhodl například udělat krok, tak má varlata už nikdy nikdo neuvidí. Kdybych se chtěl nedej bože posadit, tak můžu volat rovnou sanitku. Co to je za kalhoty? Jak tohle někdo může nosit? Tohle zlo by si koupil jenom zoufalec.

10:53 - Právě jsem zaplatil za kalhoty, které si musím oblíkat deset minut a které drtí varlata. Podle Vladěny mi prý sluší a jak mi něco sluší, tak se nedá nic dělat a musím to koupit. Sice je nebudu nikdy nosit, ale zase si je doma můžu zarámovat a pověsit třeba nad postel.

11:00 - Vladěna se prý chce ještě po krámech podívat na něco pro sebe. Na přímý dotaz co shání, řekla, že neví, že se musí nejdřív podívat. To je jak u blbejch tohle.

11:30 - Už půl hodiny jsme v jednom obchodě a Vladěna si nic nekoupila. Jenom si všechno prohlíží a dělá "hmm". Už mě to tady nebaví.

11:45 - Konečně si Vladěna vybrala kalhoty a jde si je vyzkoušet do kabinky. Cítím, že se blíží konec.

11:47 - Vladěna si navlékla kalhoty a posléze si mě nechala zavolat ke kabince, kde se mě zeptala, jestli se mi kalhoty líbí. Nerozumím tomu, tak jsem řekl, že jsou hezké. Vladěna mi připomněla, že lžu a že nejsou hezké.
Zeptal jsem se tedy, proč si je zkoušela, když jsou hnusné. Chtěla jim prý dát šanci.

11:55 - Už si zkouší další kalhoty. Zeptala se mě, zda mi nepřijde, že v nich má velký zadek. Prozradil jsem ji, že velikost jejího zadku se neodvíjí od kalhot, ale od samé podstaty jejího velkého zadku. Vladěna začala brečet a poslala mě za trest klečet před regál se spodním prádlem. Je to jasná zkušenost. Příště musím držet hubu, jinak se odsud nedostanu.

12:10 - Jsme v jiném obchodě. V tom předešlém si nic nevybrala. Tento obchod vypadá skoro stejně, jako ten minulý. Nabrala si spoustu oblečení do kabinky a teď se v tom nakrucuje před zrcadlem.

12:12 - Vladěna se mě zeptala, jestli ji ta blůzička sluší. Nevím, co mám říct. Jsem zmatený. Abych zachoval neutralitu a nezpůsobil opět nějaký konflikt, tak jsem se jenom usmál a řekl, že ji miluju. Vladěna mi oznámila, že jsem na hovno a poslala mě pro ten svetřík, co se jí líbil, ať ji ho přinesu.
Jak já to tu nesnáším. To tady není nějaký mužský koutek pro zdecimované partnery šílených ženských, které se přestávají ovládat? Něco na způsob dětského koutku, akorát že v mužském koutku nejsou hračky ale pár štokrlat, nějaký chlast a provaz, na kterém bych se mohl oběsit.

12:14 - Sháněl jsem pro Vladěnu ten její debilní svetřík, když tu jsem narazil na Oldu. Olda je v obchoďáku se svou partnerkou již čtyři hodiny a prý to vypadá, že tu budou do noci. Olda trpěl víc než já. Jeho partnerka shání boty, ale za čtyři hodiny se ještě do obuvnictví nedostali. Zato si koupila osm litrů parfémů a čtyři kila spodního prádla. Olda byl na dně. Nicméně mi prozradil trik, jak to tu přežít. Stačí prý zavřít oči a představovat si, že je člověk na lepším místě. Třeba v Iráku.
S Oldou se hezky povídalo, ale bylo to krátké. Jeho partnerka se s jeho platební kartou náhle vytratila z obchodu, takže musel urychleně odejít a nechat ji vyhlásit rozhlasem.

13:00 - Už jsme tu tři hodiny a Vladěna si koupila jedny ponožky. Je to progres, to jo, ale konec je stále v nedohlednu.

13:20 - V obchodu s botama jsem měl menší mrtvičku, ale Vladěně to nákupy nezkazilo. Už jsem fakt na dně. Kde ta ženská bere pořád tolik energie?

14:00 - Tak a dost. Mám toho plný zuby. Alžběta se zrovna chystala do klenotnictví, že by se ji líbil nějaký suprový náhrdelník. Normálně jsem si ji hodil přes rameno a odcházíme. Ty její koupené ponožky jsem strčil do kapsy, svoje ultratěsné předražené džíny jsem nenápadně zakopnul pod stánek s uzeninou a jedeme domů.

14:05 - V podzemních garážích jsem narazil na sanitku. Zrovna převáželi Oldu. Olda to dneska nezvládnul. Nakupování ho zlomilo. Chudák chlap. Zatímco ležel v bezvědomí v sanitce, jeho partnerka mu ještě prošacovala kapsy kvůli penězům a s ukořistěným lupem s vřískotem běžela znovu nahoru do obchodů. Pak se dveře sanitky zavřely a spolu s Oldou odjela. Tam kam jedou, bude Oldovi už lépe. Tam ho už nic trápit nebude.

14:10 - Jedeme domů. Musel jsem Vladěnu zamknout v kufru, jinak by z auta vyskočila a běžela znovu nakupovat. Jak bych to jen shrnul? Byli jsme tam přes čtyři hodiny. Máme jedny ponožky a džíny, které jsem tam záměrně nechal, protože ona by mě nutila je nosit. Příští týden máme jet nakupovat oblečení do Prahy a já váhám, jestli jet nebo ne. Ještě uvidím.

Deníček moderních celebrit

11. dubna 2016 v 9:20
Podle statistik připadá na každého jednoho člověka sedm celebrit. Je jich spousta. Vzhledem k tomu, že jich je tolik, nelze jen tak vybrat jednu z nich.
Z toho důvodu se můžete podívat na výňatky z deníčků hned několika stěžejních celebrit.

Helena Vondráčková
9:00 - Tak konečně vstávám. Není čas na spánek. Dneska toho mám hodně. Musím se podívat, koho dneska žaluju.
11:00 - Žaluju Srstku? Proč žaluju Srstku? Vždyť ho vůbec neznám. To se zase manžílek zrubal a spolu s Kubišovou podal mým jménem žalobu na celé Chcete mě. Ale jako dobrý. Zlatej Srstka. Minulý týden jsem se soudila s německým ovčákem, který slyší na jméno Rocky, je kastrovaný a má rád děti.
13:00 - Pravidelná každodenní dávka plastických operací mající za úkol ošálit stáří na další den. Pár botoxů do ksichtíku, vyhladit vrásky a vypadám na dvacet. Jsem národní poklad.
16:00 - Stavili se u mě zástupci médií, aby mě požádali, jestli to už nechci zabalit, že jsem stará. Lezou ke mně obden.
20:00 - Slučák se základkou. Na to jsem se hodně těšila. Ty lidičky jsem neviděla od konce druhé světové války. Škoda, že už skoro všichni umřeli stářím.

Sámer Issa
8:00 - Vzbudil jsem se do krásného rána. Ihned se jdu podívat, kde všude o mě píšou. Jsem krásný.
9:00 - Nikde o mě nepíšou. Jsem ale pořád krásný.
10:00 - Volal jsem mamce, abych se zeptal, proč o mě nikde nepíšou. Prý nikoho nezajímám. Jak to? Vždyť jsem krásný a kdysi jsem i zpíval.
13:00 - Stále nikoho nezajímám.
18:00 - Nezájem o mou osobu trvá.
22:00 - Jdu spát. Kašlu na to. Zítra je taky den. Zítra budu všechny určitě zajímat.

Josef Rychtář
9:00 - Už půl hodiny tady freneticky brečím u hrobu Džambulky, než jsem si uvědomil, že mě u toho nikdo nefotí ani nenatáčí. Proč se tady namáhám?
11:00 - Pro dobrou náladu jsem rozbil hubu exmanželce.
12:00 - Pro dobrou náladu jsem rozbil hubu Macurovi.
13:00 - Pro dobrou náladu jsem rozbil hubu novináři, co o mě psal špatné věci.
14:00 - Pro dobrou náladu mě zavřeli do vězení. Do hodiny mě zase pustí. Jako vždycky.
23:00 - No, tak jdu spát. Musím se na zítřek pořádně vyspat. Mám toho dost. Musím si pobrečet nad hrobem Ivetky (nesmím zapomenout svolat k tomu novináře) a potom odpolko zase dát někomu do držky. Macura a moje exmanželka to jistí.

Aleš Brichta
9:00 - Jsem vlastenec.
11:00 - Stále jsem vlastenec. Odpoledne řečním na demonstraci proti islámu. Islám je zlo. Islám může za to, že nemám oko. Jsem vlastenec.
15:00 - Krásnou řeč jsem měl. Krásnou. Lidi tleskali. Vypadá to, že my ten islám opravdu porazíme.
Cestou domů jsem narazil na jednoho přičmoudlýho islámskýho imigranta, tak jsem ho zbil. Jsem vlastenec.
17:00 - Napsal jsem na facebook, že islám je zlo. Mám už dva tisíce lajků. Jsem vlastenec.

Ray Koranteng
15:30 - To si takhle jdu po městě, hledím si svého, spěchám do práce, když tu se v podstatě odnikud vynoří Aleš Brichta, začne na mě hulákat, že jsem zasranej imigrant a pak mi rozbije hubu. No kde to jsme?
 


Deníče moderní modelky

4. dubna 2016 v 10:20
Pověst hloupých a podvyživených věšáků na šaty samotné modelky předchází, ale otázka je jasná. Je tato pověst oprávněná?
Pojďme se podívat na deníček takové jedné obyčejné modelky.

Pondělí
Tak zase mi začíná nový pracovní týden. Mám toho děsně moc. Je tam zkouška oblečení, vážení, měření, liposukce a hlavně casting na páteční módní přehlídku.

Ke snídani jsem si olízla předloktí a šla to hned vyzvracet. Žádné deko navíc si nemůžu dovolit. Člověk musí být na sebe přísný. Když chcete v životě něčeho dosáhnout, musíte si za tím jít a dřít, dřít, dřít.

Casting je už ve středu, tak musím celé dopoledne pilovat chůzi. To jsem poslední dobou docela flákala.
Hodinu jsem chodila v obýváků od jedné stěny ke druhé, načež jsem usoudila, že není potřeba, abych se přetrhla, takže jsem si dala pauzu. Šla jsem se projít do parku.

Bohužel mě před barákem odfouknul mírný jarní vánek, takže jsem se musela vrátit domů. Musím si přidávat do bot závaží, jinak se nikam nedostanu.

Tak a co teď? Vánek nepolevuje, ven se nedostanu. Já ale zahálet rozhodně nebudu. Poškádlím mozkové závity. Vyluštím si sudoku. To je teď docela moderní.
Tak úplně jsem nepochopila, o co v sudoku jde, tak jsem do těch chlívečků nakreslila srdíčka.
Úterý
Musím uznat, že po včerejšku jsem docela unavená. Přeci jenom jsem dřela hodinu chůzi. Dneska si musím dát trošku pohov.

Jinak mi konečně přišlo mé pořadové číslo pro tento týden. Mé pořadové číslo je devět. To znamená, že jsem devátá na řadě pro fotbalisty a hokejisty, kterým moje agentura posílá nás modelky na použití. Vypadá to slibně. Doufám, že dostanu toho nejlepšího a nejbohatšího. Tyhle sporty sice moc nesleduju, ale tajně věřím, že by mohl vyjít ten Zátopek. Onehdá jsem o něm viděla dokument. Bylo to černobílé, takže už bude asi docela starý, ale prý toho hodně vyhrál, takže bude bohatý.

Jinak jsem byla na liposukci a byla jsem odtamtud vykázána. Prý mi nemají co odsávat. Dokonce mi doporučili, hospitalizaci v nemocnici, neboť jsem prý podvyživená. Nějaká vypasená mařena, která v životě nic nedosáhla, mi bude jako diktovat, co je zdravý a co ne? Oni tihle sádelnatí lidé nad padesát kilo vůbec neví, co je trendy a co ne. Je mi jich líto.

Fakt mě namíchli. Jsem úplně rozzuřená. Asi si půjdu dát na kliniku trochu přifouknout kozy. To mě vždycky rozveselí. Taky nějaký kabelky od Lůje Vitona si půjdu koupit. Já si nenechám kazit den.

Odpoledne jsem si koupila křečka. Šla jsem kolem zverimexu a ten malý rozkošník na mě koukal těma svýma kukadlama, že jsem nemohla jinak.

Koupila jsem mu ještě piliny. Doma si ho dám do akvárka a budu mu šít nějaké hezké posh hadříky.

Středa
Dneska je velký den. Dneska je casting. Abych se uklidnila, rychle jsem zaběhla k akvárku za křečkem, aby mě nabil pozitivní energií.

Dneska křeček asi vstával špatnou nohou. Vůbec mě nenabíjel. Jen se tam tak vznášel na hladině mezi rybičkama. Ani se nehnul. Přidala jsem mu do akvária nějaké piliny, abych ho rozveselila. Piliny se nechtěly potopit, tak jsem je musela ke dnu přilepit izolepou. Byla to hrozná dřina.

Po obědě, který jsem dnes vynechala, se šlo na věc. Velký casting začal. Bylo nás tam asi sedmdesát holek a berou jich dvacet. To je padesát na padesát, takže to bude napínavé.

Samozřejmě, že tu byla i Iva. Iva je kráva. Iva je průhledná. Ivu vždycky přijmou. Proslýchá se, že Iva už dva roky nic nejedla. Respekt Ivo. Jinak ale to nic nemění na tom, že ji nesnáším.

Koupelna i záchody byly obsazené, tak jsem se musela vyzvracet do pytlíku. Já věděla, že mám přijít dřív. Přeci jenom sedmdesát zvracících modelek, to mi mělo být jasné, že se k umyvadlům ani záchodu nedostanu.

No a pak to přišlo. Okamžik, na který jsem se tak dlouho připravovala. Dva homosexuálové si mě prohlídli, nechali mě ve spodním prádle projít a pak se mě zeptali, jak se jmenuju. To mě trochu zaskočilo, protože tohle jsem netrénovala. Chůzi jsem měla vypilovanou jak jen to šlo, ale na to, jak se jmenuju, na to jsem moc netrénovala. Chvilku jsem zaváhala, usmívala se na ně a nakonec řekla, že bych si přála světový mír. Homosexuálové mi zatleskali a pogratulovali. Zvládla jsem to. Dostala jsem se na přehlídku.

Čtvrtek
Dnešek byl slavnostní a odpočinkový. Za odměnu, že jsem zvládla velký casting, jsem si dopřála jeden dílek čokolády a lžičku Sava. Pak jsem dvě hodiny zvracela.

V dobrém rozmaru jsem šla nejdříve reklamovat křečka, protože už nebyl tak rozpustilý, jako když jsem si ho kupovala. Ve zverimexu mi řekli, že je mrtvý. Prý se utopil. Tak to jsem tam udělal scénu, jakou ještě neviděli. Prodali mi utopeného křečka.

Když jsem se trochu uklidnila, skočila jsem si koupit Blesk. No ani jeden článek o mě. A to jsem minulý týden chodila celou noc zaklesnutá do jednoho bohatého a známého zpěváka, který je ženatý. Normálně nás nikdo nevyfotil a to jsem ho tahala po všech možných místech.

Volala jsem do Blesku, jak je možné, že o mě tento týden nepsali a oni mi řekli, že tento týden byl plný jiných událostí. No, tak to mě opravdu rozezlilo. Nejdříve mi ve zverimexu prodali utopeného křečka a pak se dozvím, že se tento týden událo spousta zajímavějších věcí, než jsem já. To jsem tedy smutná. Je čas se nechat zbouchnout Pepou Koktou. To pak budu na titulce. To pak budu hvězda. Akorát už jsem dva roky nemenstruovala, ale to se srovná.

Pátek
Plány na mateřství s Pepou Koktou musejí jít zatím stranou, neboť dneska je můj den. Přehlídka, kde všem vytřu zrak
Byla jsem lehce nervózní, ale ne zase moc. Přeci jenom jsem profík. Těch přehlídek mám za sebou už několik. Sice je to náročné, ale s trochou cviku se to dá zvládnout. Necháte se obléknout, pak jdete na mole pořád rovně, před okrajem se zastavíte (to je důležité, pokud půjdete dál, tak spadnete z mola. I to se stává), pak se otočíte a jdete zpátky. Jako k zapamatování je toho hodně. Je to velký stres.

Přehlídka byla vydařená. Na molo jsem se dostala dvanáctkrát. Zaskakovala jsem totiž ještě za kolegyni, která pět minut před začátkem přehlídky zemřela hlady. Všem jsem to vytmavila.

Jako, podle mě jsem jednou z nejdůležitějších žen v republice. Mám talent od Boha. Asi založím nějakou charitu. To mě bude naplňovat. Ještě klofnout toho hokejistu Zátopka a budu nejšťastnější žena na světě.

Deníček moderního dlaždiče

29. března 2016 v 9:07
Nad tradičním a slušným povoláním, jakým dlaždič bezesporu je, se již drahně let vznáší ničím neopodstatněná aura sprostého burana.
Muži a ženy z cechu dlaždičů jsou přitom čisté duše se srdíčkem na dlaní a za pomluvy, které kolem jejich profese koluje, nemohou. Pojďme se nyní podívat na zápisky z deníčku jednoho takového obyčejného dlaždiče.
Následující text není vhodný pro děti, kojící matky, křesťany, puritány a diabetiky.

6:30 - Rachota zase začíná. Zatímco většina netáhel a kancelářských zmrdů ještě spí, já se svým kladívkem stojím vedle kupy dlaždiček a čumím otráveně jako píča na zvadlýho lofase na ten nekonečnej rozbouranej chodník, který máme prý dneska zvládnout. No, práce až po kokot, tak s chutí do toho.

7:00 - Dneska pracuju s Ferem, tím morgošem smradlavým. On to je ale dobrej chlap. Cikán, ale rovnej. Vždycky dovalí nějakýho toho lachouta, takže se během šichty zrubeme. Ke konci šichty bývám často už jako vidle a to pak všechno líp utíká.

7:05 - Ten pojeb vedoucí zase přivezl nějakýho toho svýho zajebanýho brigádníka, že prej, abysme to měli rychleji. To je hrozná mykóza ten vedoucí. Brigádník opět bude tradičně stát, bude na hovno, kurvit nám práci a pak si bude stěžovat, že ho šikanujeme. Zase z toho budeme mít s Ferem nějaký voplejtačky, to už je jasný předem. Ale holt je brigádník levnej jako řecký týden v Lidlu, tak holt tady bude smrdět s náma.

7:15 - Jako bych to neříkal. Ta kedra bigádník položil celou jednu řadu dlaždiček jako čůráka po výronu, takže to za něj musím předělávat. Ferovi to radši vůbec říkat nebudu, protože by se nasral a bylo by zle.

7:20 - S Ferem jsme loupli každej prvního ranního lachouta a dáváme si přestávku. Brigádník nedostane ani hovno. Ten si to nezaslouží.
Za chvilku to přijde. Lidi budou chodit do práce, budou nás překračovat, soudit a častovat nás nevybíravým pohledem. Já mám ale tuhle dobu rád. Po ránu je v tomhle období už celkem teplo, takže můžeme s Ferem obdivně pískat na kolemjdoucí kundičky v sexy hadříkách. Ony to mají rády, když na ně pískáme. Jak jinak by se dozvěděli, že jsou ideální k vomrdání?

7:40 - Dneska to bylo s kundičkama slabší. Jenom asi dvě, kterým bych dal přes čáru, jinak samý katastrofy. Fero, ten má tu laťku o dost nižší. Přeci jenom jeho stará má milana a kńoura a prej i obrnu, takže tomu stačí, že to má píču a minimálně jednu kozu, která nevisí.

7:45 - Ten šulin brigádník prohlašoval něco v tom smyslu, že jsme prasáci a že to, co děláme, je sexuální harašení. Fero ho srovnal ranou klackem přes češku a ten kuřbuřt sklapl a šel dělat další lajnu kostek, který zase zkurví a budu to za něho předělávat.

9:00 - Brigádník už mě fakt sere. Neustále se na něco ptá a tvrdí, že si přivydělává při studiu. Si jako myslí, že je lepší než já? Když se nedíval, pochcal jsem mu kladívko. Jak ho ale pozoruju, přijde mi, že to nebyl adekvátní trest, protože vypadá, že má podobný věci rád.

10:00 - Fero už má třetího lahváče a už s ním začíná být prdel. Vlítnul na nás jeden geront, že prej jestli nemůžeme být trochu víc potichu, jelikož jeho manželka, ta stará vražda, nahoře nad námi v okně stoná. Fero toho vocase schlíplýho nazval po právu seschlým lalokem a hodil po něm dlažebním kostku. Smál jsem se nahlas jako panic se slevovým kupónem do bordelu a přizdisráč brigádník dělal, že nic nevidí, ani neslyší, aby asi neměl problémy. Je to kus připosrance.

11:30 - Čas oběda. Fero si dal točeňák z domu, brigádník nic a já brigádníkovu bagetu, kterou jsem mu vzal. Tý homokládě se totiž nelíbilo, že jsem pokřikoval na okolo jdoucí buchtu, že jestli se nechce po práci stavit, že bych ji propleskl vorvaněm. Ty vole, tak buď je ten kluk divnej a nebo to je fakt buzerant.

12:05 - Volal ten strup vedoucí, že ten chodník dneska za každou cenu musíme stihnout. No já myslel, že mi z toho praskne čůrák. Brigádník se rozbrečel, tak dostal po čuni. Takovýhle přiteplený fajnovky, co jim vibrátor čouhá z prdele, takový tady nemáme rádi.

13:30 - Už zase přišel ten vyplandanej šourek, co bydlí nahoře nad náma s nemocnou ženou, že se opravdu máme ztišit. Dokonce dotáhl tu svoji nemocnou prošlou rašpli po datu spotřeby a prej, ať zakašle. Ženská zakašlala jako Bartoška po první ranní kávě a prvním ranním kartonu Startek, aby nám asi jakože ukázala, jak moc je nemocná. Tohle mě fakt nedojímá. Poslal jsem ty dva pohřby do prdele, že tady musíme makat jak černý a jestli se jim to nelíbí, tak ať si stěžujou na městě. Ztichli a vysmahli. Takhle se na ně musí.

15:00 - No, ty vole, my to snad dáme. Fero se do toho opřel jako Kalousek do Babiše a láme už sedmýho lahváče. Je to dříč ten chlap. Brigádník pod pohrůžkou zmrzačení švihá jednu dlažebku za druhou jako hovno na rákosce a já taky hákuju, co to jde. Ještě posledních pár metrů a hotovo.

16:00 - Fero se poblil a usnul, takže jsme v prdeli. Ten pakistánskej kozomrd, nebo odkud ta jeho zasraná rasa vlastně pochází, ten finiš úplně zazdil. Ještě, že brigádník už tahá celkem slušne. Vycvičil jsem si ho. Pobrekává u toho sice jako když šestnáctce kroutíte lajdákama a stěžuje si, že to je šikana tohle, ale to se mýlí. To není šikana. To je kurva život.

17:30 - Takže jsme to stihli. Svině svinutá, vedoucí, si chodník převzal a vypadal spokojeně. Kdyby mohl, tak by vrtěl ocáskem.

Brigádník má dost a kulhá domů jako natržená kurva. Ten zítra už nepřijde. Dneska padla. Vzbudil jsem Fera a jdeme do hospody na pár chlazených. Život není přeci jen o práci.

Deníček moderního exekutora

22. března 2016 v 11:46
Exekutoři se příliš netěší všeobecné vážnosti. Dokonce by se dalo říci, že lidé je nemají rádi. Jsou společensky pasování do role bezpáteřních sviní, které ničí lidské životy.
Přitom jsou to lidé, jako my. Lidé, kteří ve svém životě kousíček toho štěstí, lásky a pohlazení. Pojďme se podívat na deníček jednoho z nich.

7:30 - Tak jsem vstal. Moc jsem se nevyspal, jelikož na mě žena celou noc bučela.

7:40 - Posnídal jsem připálený toast a zkaženou šunku. Když jsem snídani reklamoval u ženy, tak mi oznámila, že jsem lidský odpad a nic lepšího si nezasloužím.

7:45 - Zašel jsem si do koupelny, kde jsem se minul s dcerou. Ta na mě zabučela, ukázala mi vztyčený prostředníček, řekla mi, že se za mě stydí, dupla mi na nohu a šla do svého pokoje. Takové klasické rodinné ráno.

7:48 - Čištění zubů už není, co bývalo. Možná na tom nese kousek viny i skutečnost, že mi žena z kartáčků ustříhává štětinky, neboť jsem podle ní zlý člověk a na štětinky na svém kartáčku nemám nárok. Jakmile jsem si pahýlem vyčistil zuby (zubní pastu přede mnou manželka schovává), byl jsem v koupelně hotov.

8:05 - Na záchodě jsem si to taktéž moc neužil. Když jsem mocně finišoval a chystal se utřít, otevřela dcera dveře, sebrala z držátka toaletní papír a hodila po mě kus kartonu. Prý ať trpím, jako ti lidé, kterým ničím životy.

8:15 - Jsem na cestě do práce. Jako každé ráno, mám u auta propíchané gumy, takže musím jet taxíkem.

8:30 - Taxikář mě vysadil za městem, plivl na mě a odjel. Zase pořád dokola ta samá chyba. Nesmím říkat lidem, že jsem exekutor.

8:35 - Volala mi moje máma, aby mi řekla, že lituje, že jsem se narodil. Pak se zeptala, jak se má manželka a dcera a jestli dorazíme na Boží hod na oběd. Bude kachna a pro mě suché pečivo a trochu jedu na krysy.

9:00 - Tak jsem konečně v práci. Od vrátného dole u vchodu jsem dostal každodenního lepáka a asistentka mi naschvál vylila vařící kafe do klína. Od desíti mám v terénu exekuci.

10:00 - Jsem na místě. Spolu s policií mířím do bytu. Venku už nervózně přešlapují stěhováci.

10:01 - Před vchodem do bytu, kde provádíme exekuci stojí chlap a mává sekerou. Je okamžitě zpacifikován policií, takže můžu v klidu vejít.

10:05 - V bytě hystericky pláče žena, která houpe v náručí asi tříleté dítě. Muž se sekerou se již uklidnil a prohlašuje, že bude spolupracovat.

10:10 - Stěhováci začali odnášet nábytek. Žena pláče ještě víc a muž se vrhá k oknu a prohlašuje, že skočí. Nikoho to moc nezajímá.

10:12 - Muž stále vyhrožuje, že skočí. Když jsem mu řekl, ať teda skočí a neotravuje, že se tady snažím pracovat, zahanbeně odešel brečet do koupelny do umyvadla.

10:13 - Stěhováci odnesli umyvadlo. Muž z koupelny vyhrožuje, že se oběsí. Poradím mu, ať to udělá.

10:15 - Stěhováci odmítli odnést dítěti hračky, protože prý mají svědomí. Pakáž jedna. Musel jsem je tedy všechny odnést sám. Pořádek musí být.

10:20 - Když jsem nesl do stěhovací dodávky balík dudáků a fotografií z porodu, jeden ze stěhováku mi podrazil nohy a plivl mi na záda. Podle něho jsem zmetek.

10:25 - Když jsem se snažil exekučně zabavit ženě to malé dítě, začali mi vyhrožovat i službu konající policisté. Po dlouhé diskusi jsem nakonec ukázal svou vlídnou tvář. Přeci jenom nejsem z kamene. Dítě jsem ženě nechal, muži zabavil provaz, na kterém se hodlal oběsit a při odchodu ještě vyrval ze stěn všechny dráty a kabely. Ty půjdou rovněž do dražby.
Zanechal jsem tedy mladou rodinu s malým dítětem v prázdném bytě bez dveří (dveře jsem rovněž nechal zabavit). Plovoucí podlahu jsem jim tam ale nechal. Taková já jsem formát.

12:30 - Do kanclu jsem musel jít pěšky, neboť jak policisté, tak stěhováci mě odmítli svést, neboť jsem lidské dno.

14:00 - Během papírování vniknul ke mně do kanceláře kněz s krucifixem a začal ze mě vymýtat ďábla. Proklepl jsem si ho v Solusu a oznámil mu, že za týden jsem u něho v kostele, jak na koni a zabavím mu všechno včetně ministranta.

17:00 - Mám po šichtě. Jdu domů. Cestou z kanceláře mě ještě uklízečka přetáhla koštětem přes záda a polila mě špinavou teplou vodou. Jak jsem celý mokrý a domlácený odcházel, ještě na mě křikla, že shořím v pekle.

17:30 - Už se blížím domů. Ještě překontroluju auto před barákem a pak půjdu za mou milovanou rodinou.

17:35 - Auto hoří, takže je všechno v pořádku.

17:40 - Zapomněl jsem si klíče, takže se nemám jak dostat do baráku. Normálně bych zazvonil, ale náš zvonek někdo vypáčil a pravděpodobně do vzniklé díry ještě namočil. Normálně bych zavolal manželce, aby mi šla dolů otevřít, ale nemám mobil. Dříve jsem ho měl, ale pořád mi někdo volal a vyhrožoval smrtí, tak jsem ho zrušil. Na druhou stranu, manželka by mi stejně neotevřela.

18:30 - Nedaří se mi dostat do baráku. Sice tu už prošlo celkem dost sousedů, kteří šli dovnitř nebo ven, ale ti mi vždycky zavřeli dveře před nosem.

18:40 - Jsem lišák. Do baráku jsem se dostal okénkem do sklepa. Dojel jsem výtahem do patra, kde bydlím, setřel jsem z vchodových dveří nápis "Hajzle jeden", zazvonil a schoval se. Kdyby mě manželka viděla v kukátku, tak by mi neotevřela. Mám to vymakaný.

19:00 - K večeři byla zkažená šunka, co zbyla od snídaně a jako sladký dezert mi manželka polila sako červenou barvou, která měla symbolizovat tu domnělou krev na mých rukách.

20:00 - Po večeři se stavil soused, aby mi dal facku a pak jsem zasedl k televizi.

20:01 - Manželka v celém bytě vyhodila pojistky, abych se nemohl dívat na televizi, takže je nejvyšší čas jít spát.

20:30 - Ulehám znaveně do postele, kde nacházím volně pohozené střepy. Povlečení mám napuštěné močůvkou a až usnu, tak o mě manželka bude típat cigarety. I tak ale mám pocit dobře odvedené práce. Být exekutorem, to je výsada. Lidé to možná teď nevidí, ale jednou mou práci ocení.

Deníček úzkostlivé moderní matky

7. března 2016 v 11:04
Matka je prostě matka. Hnána hormony, mateřským pudem i láskou k potomkovi se snaží, co ji síly stačí, aby svému dítěti zajistila jen to nejlepší.

7:00 - Honzíček ještě spinká. To je nezvyklé. Aby mu tak něco bylo. Aby třeba neměl nějaký problém. Třeba se ve spánku udusil. Musím ho jít zkontrolovat.

7:05 - Tak Honzíček je v pořádku. Hezky hajá v postýlce. Je tak roztomilý.

7:20 - Musela jsem Honzíčka vzbudit, abychom nezaspali. Přeci jenom máme nějaké povinnosti. Honzíček byl nevrlý a ospalý. Je tak roztomilý, když po probuzení žvatlá a hartusí. Ještě v postýlce jsem si ho vyfotila a fotku hezky za tepla na fejsbůk. Za deset minut už mám tři lajky. To je slušný.

7:30 - Udělala jsem Honzíčkovi snídani a poslala ho vykakat. Nabídla jsem mu nočník, ale on už to je pašák, takže zvládne už dospělácký záchod.

7:40 - Když se vykakal, poslala jsem ho do kuchyně se napapat. Mezi tím jsem se zašla podívat na záchod, jak se mu dařilo. Honzíček neumí spláchnout, takže splachuju já a navíc jeho kokýnka kontroluju, jestli má zažívání v pořádku a nebo nemá červíky.

7:41 - Všechno je v pořádku. S pocitem pýchy a spokojenosti splachuju.

7:45 - Připravila jsem Honzíčkovi oblečení na postel. Honzíček je šikovný. Zvládne se už obléknout sám. Když se oblékal, bylo to tak roztomilé, že jsem ho vyfotila a polonahé fotky opět dala na fejsbůk. Do pěti minut mi přišel komentář od mého známého, že super a jestli tam můžu postnout další fotky polonahého Honzíčka. Je to drahoušek ten můj známý.

7:55 - Honzíček je vypravený. Svačinu jsem mu dala do baťůžku. Dneska máme naspěch, protože jsme ten spánek protáhli, takže mu botičky obouvám já a jdu ho vyprovodit na autobus.

8:10 - Autobus přijel a Honzíček do něho nastupuje. To vždycky trnu, aby se mu něco nestalo. Já s ním jet nemůžu, protože musím ještě doma něco dělat, ale domluvila jsem se s řidičem, že na něho dohlédne. Jsem ale domluvená s Miladou, která Honzíčka vyzvedne, až dorazí k nim na zastávku.

8:15 - Volám Miladě, jestli Honzíček už přijel. Ta mi potvrdila, že autobus má přijet až za deset minut.

8:18 - Volám Miladě, jestli autobus s Honzíčkem náhodou nepřijel dřív. Prý ne.

8:20 - Volám Miladě, jak to vypadá. Milada tvrdí, že pořád nic.

8:22 - Volám Miladě. Milada mi to típla. Volám Honzíčkovi. Ten mi to taky típnul. Chudák chlapeček to asi s mobilem ještě moc neumí.

8:23 - Milada mi to nebere. Honzíček mi to nebere. Nepřála bych nikomu tohle zažít. Mohlo se stát cokoliv. Hrůza pomyslet. Volám policii.

8:25 - Na policii mi řekli, že to kontrolovali a že žádný autobus nehlásí bouračku. Stejně jako včera a předevčírem, když jsem volala. Doporučili mi, ať už jim nevolám.

8:27 - Milada volá. Honzíček dorazil. To mi spadl kámen ze srdce.

17:30 - Honzíček je doma a hraje si v pokojíčku. Přišel můj manžel. To bude zase zle. Musím přiznat, že manžel s Honzíčkem nemá úplně nejlepší vztahy.

18:00 - Jak jsem si myslela. Manžel zašel do pokojíčku za Honzíčkem a co myslíte? Místo toho, aby si spolu hráli a nebo mu něco přečetl, tak na něj křičel, že tam má bordel a že se jenom fláká. To jsem tam naběhla, v rychlosti uklidila, dala Honzíkovi pusu na čelíčko a manžela hnala pryč z pokojíčku.

20:00 - Honzík se napapal a teď je ve sprše. Připravila jsem mu tam hračky a poslala manžela, ať ho chodí kontrolovat, jestli je v pořádku. Ten sice protestoval a nařkl mě, že už to přeháním, ale já vím, co je pro mé dítě nejlepší.

21:00 - Honzíkovi jsem nahřála peřinky na topení, aby mu bylo v noci teplo a poslal ho spinkat. To byl zase náročný den. My matky se nikdy nezastavíme. Ale za nic bych neměnila.

Deníček Honzíčka

7:20 - Matka mě vzbudila. Stála nad postelí, zpívala a fotila mě. Ta ženská je pošahaná.

7:40 - Byl jsem na velký a když bylo po všem, naběhla tam ta moje šílená matka se zkumavkama a lakmusovým papírkem, aby mi prozkoumala hovno. No, když ji to baví.

7:45 - Oblíkám se a matka na mě kouká a fotí si mě. To nebude asi normální.

8:10 - Na autobus šla zase se mnou a pak mi volala. Určitě chtěla vědět, jestli jsem dojel. Já ti to ale nebral.

18:00 - Normálka jsem byl ve svým pokoji, hleděl si svého, když dorazil fotr a zase na mě začal štěkat. Prý ať se nad sebou zamyslím.

21:00 - Matka mě normálně poslala spát. Ty vole, je mi třicet let a matka mě v devět pošle spát. Navíc mi nahřála peřiny, takže se pod nima nedá spát. Pořád mě fotí a dává ty fotky na facebook. V práci ze mě pak mají kolegové akorát tak prdel. Fotr na mě pořád řve, ať si konečně najdu vlastní byt, matka mě vodí na autobus, kterým jezdím do práce a z autobusu mě vyzvedává ta senilní kráva Milada. Co je tohle za život? Dneska mi dokonce fotr lezl do sprchy, že mě má prý zkontrolovat. Kde to jsme? Jestli to takhle půjde dál, tak se fakt odstěhuju. Do pětatřiceti to tu takhle nevydržím.

Deníček moderní snažilky

29. února 2016 v 9:45
Jsou ženy, které se snaží otěhotnět. A pak tu jsou ženy, které se rovněž snaží otěhotnět, ale které to berou až moc vážně, jsou infantilní a na které dříve či později někdo hodí síť a zavře je do vypolstrované místnosti.
Tyto ženy samy sebe nazývají "snažilky" a nemají to vůbec lehké.

Pondělí - Tuším, že dneska mám extrémně plodný den, což mi potvrdily i holky z mimibazaru, kam jsem jim poslal čerstvou fotku své pochvy. Alice24 mi na mimibazaru potvrdila, že takhle přesně vypadá pochva připravená na početí a Tomáš245 chtěl poslat ještě fotku mých nahých ňader a pak jednu, jak v latexovém oblečku bičíkem bičuju seniora na vodítku, aby měl prý více informací. Když jsem mu tu fotku poslala, ubezpečil mě, že jsem dnes plodná a prý, ať mu napíšu adresu, že se staví. Na to ale nemám čas. Dneska bude s manžou tuleníčko. Dneska to vyjde.

Úterý - Tak včera to nevyšlo. Manža se vrátil z práce pozdě a byl unavený. O Žádném tuleníčku nechtěl ani slyšet. Ptala jsem se holek z mimibazaru, jestli je to normální tohle, že manžel přijde unavený z práce a tam mi řekli, že se jim to taky občas stane, ale že si mám dát pozor, aby neměl milenku. Pak jsem celou noc brečela.

Každopádně dneska se cítím snad ještě plodněji než včera. Celé dopoledne jsem cvičila poševní svaly. Už dva měsíce nepracuju, takže mám čas se připravit na početí. V práci se proti mně spikli a zosnovali petici s názvem "Tu afektovanou a infantilní krávu tady nechceme", kterou podepsali úplně všichni. Mně je to jedno. Já budu mít svého mimíska.
Dneska manžu svedu.

Středa - Včera jsem manžu nesvedla. Snažila jsem se. Chodila jsem po bytě nahatá a dělala před ním dřepy. Ten mi akorát oznámil, ať uhnu, že se dívá na fotbal a já zacláním. Když jsem tam tak celá nahatá začala brečet, tak mi manža dovolil, abych mu to udělala pusou. To je první vlaštovka. Všechny semínka, která jsem z něho vysála jsem pak vyplivla do hrníčku a ten dala do ledničky. Třeba se budou hodit.

Čtvrtek - Podle mojí kartářky a holek z mimibazaru je nejvyšší čas na tuleníčko. V noci, když manža spal, tak jsem mu do klína přikládala každou hodinu mokrý vyhřátý hadřík, aby měl spermíky připravné a aktivní. Hned po probuzení jsem navrhla tuleníčko, ale manža na to neměl moc náladu. Když se šel vyčůrat, tak se ze záchodu ozval děsný ryk, načež pobíhal po bytě a křičel: "Mám na lofasu varhánky a možná i plíseň", načež se oblékl a zajel k doktorovi. Ten mokrý hadřík jsem si možná měla odpustit.

Večer, když se manža vrátil z práce, tak mě seřval, že jsem utratila další tisícovku za tu krávu kartářku a šel do hospody. Plakala jsem. Měla jsem pocit, že mi nerozumí. Jako by mu bylo jedno, že pořád ještě nemáme mimíska.

Pátek - Už začíná jít do tuhého. Podle testu jsem sice ještě pořád ovulka, ale to nebude trvat věčně. Uvařila jsem na večer výborný gulášek, aby si manža počvachtal, kolem postele rozmístila svíčky pro větší romantiku a koupila i lávovou lampu. Pustila jsem i příjemnou hudbu a celý byt provonila purpurou. Všechno je připravené na tuleníčko.

Když se manža vrátil z práce, uvítala jsem ho v sexy prádýlku hned ve dveřích. Konečně jsem u něj vzbudila touhu po mimísku, protože mě hned v předsíni čapnul za boky, opřel mě o botník a po deseti vteřinovém tuleníčku se mi udělal na záda. Pak mě plácl po zadku, zhltnul guláš a šel do hospody.

Tak konečně. Prstíkovou metodou jsem si spermíky ze zad dopravila až do děložního hrdla, lehla si na záda, zvedla nohy a okamžitě napsala holkám na mimibazaru, které už nedočkavě čekaly, že už jsem možná těhulka. To bylo slávy. To bylo radosti. Musím tu radostnou novinu zavolat ještě mamce.

Deníček moderní feministky

22. února 2016 v 17:49
I feministky jsou lidé. Sice je nikdo nemá rád a nebere je vážně, ale je potřeba si uvědomit, že mají své malé sny a životní cíle.
Jak vypadá takový běžný den feministky?

7:30 - Tak jsem vstala, oblékla si slipy, kalhoty a košili a jdu si vyčistit zuby.

7:35 - Stojím v koupelně před zrcadlem a přemýšlím, co s tím knírkem. Samozřejmě, že si ho nehodlám oholit, protože to je přesně to, kam mě chce společnost dostat. Být jenom objektem k očumování perverzních chlípníků a svázaná konvencemi. Docela mě to šimrá pod nosem, když se směju, ale já se nesměju tak často, takže to zase tak nevadí. Ne. Ani si ho nezastřihnu. To by si ti mocipánové přáli. Já jsem emancipovaná. Já budu mít knírek.

7:40 - Za pomoci trychtýřku jsem se vymočila ve stoje. Teď jenom vytřít pochcanou podlahu a můžu jít do práce.

7:50 - Pan Kadeřábek, asi stoletý důchodce, mě ve výtahu cestou dolů nazval kočkou a usmál se na mě. Budu ho žalovat za sexuální harašení. Oznámila jsem mu, že já nejsem žádný objekt jeho úchylných choutek a stříkla mu přepřák do ksichtu.

10:00 - Konečně jedu do práce. Dvě hodiny jsem čekala na zastávce na autobus, který řídí žena, abych tím vyjádřila nesouhlas s mužskou nadvládou. Při nastupování jsem šla za řidičkou, poplácala ji po zádech a povzbudila slovy: "Jsem s tebou sestro". Řidička mě seřvala, že za jízdy se na řidiče nemluví a zdržuju ostatní, kteří si u ní chtějí koupit lístek. Soukolí mužského světa ji už patrně semlelo.

10:20 - Jsem v práci. Nezisková organizace "Genderově rovný kousek štěstí pro každou", kde pracuju, je moje oáza klidu a pohody. Holky z práce jsou bezva. Miladě je padesát a je pořád panna. Všichni ji obdivujeme. Já jsem bohužel ještě nedokázala v sobě zadupat svůj chtíč a proto občas muže potřebuju. Pouze ale na sex, abych uspokojila své potřeby. Představa nějakého vztahu je mi naprosto vzdálená.

10:30 - Do práce přišla pošta. Místo naší obvyklé pošťačky Jarmily, se kterou jsme si vždycky povídaly, přišel nějaký muž - pošťák. Prý je Jarmila nemocná, tak za ní zaskakuje. Milada ho střelila vzduchovkou do lýtka hnedka ve dveřích a když utíkal, všechny jsme na něj křičely, že bere ženám práci.

11:00 - Jde se pracovat. Máme toho hodně, protože boj za emancipaci nikdy nekončí. Dneska jdu na matriku s peticí na zákaz přechylování. Už máme pět podpisů. Já totiž nejsem žádná Nováková. Já jsem Novák.

12:30 - Když jsem na matrice vysvětlovala situaci, nikdo mě nebral vážně. Jeden ksindl mě dokonce oslovil "pane Nováku", za což si vysloužil přepřákem do obličeje a žalobu. Já se ale nevzdám. Poženu to vejš.

13:20 - Krátký oběd a ještě jsem si skočila do lékárny na prášky proti menstruaci. Menstruace je diskriminační a já s ní nesouhlasím. S holkama z práce plánujeme na příští měsíc demonstraci proti menstruaci a samozřejmě taktéž sepisujeme petici.

14:00 - Jelikož v práci dneska už nebylo do čeho píchnout, využila jsem časové okno k tomu, že jsem si skočila domů. Přivezou mi totiž novou ledničku.

14:40 - Ledničku mi přivezl chlap a rovnou mi, ten šovinista, nabídl, že mi ledničku odnese do bytu. Tak jsem ho seřvala, protože já jsem emancipovaná a jsem stejně tak výkonná, jako jakýkoliv jiný chlap a poslala ho pryč. Beru ledničku a jdu s ní nahoru.

15:30 - Už je to skoro hodina, ale tu stupidní ledničku, těžkou jako kráva, se mi podařilo dotáhnout jenom za vchodové dveře baráku. Jestli se nevejde do výtahu, tak se pronesu.

16:00 - Do výtahu se nevejde.

16:10 - Nevím, co mám dělat. Prosklenými dveřmi vidím před domem postávat pana Kadeřábka. Očividně o mě ví a bojí se jít dovnitř. Zavolám Miladě z práce, jestli mi pomůže.

16:30 - Milada ochotně přijela a spolu jsme ledničku táhly po schodech. Nějaký slizoun se nabídl, že nám pomůže, tak ho Milada přetáhla kabelkou a byl pokoj.

17:00 - No a pak, že to nedokážeme. Žádného muže nepotřebujeme. Dotáhly jsme ledničku ke mně do bytu samy. Je to malé vítězství. Zavolala jsem Miladě sanitku, protože si uhnala kýlu a šla zase do města. Mám rande. Mám své potřeby. Muži jsou dobří akorát na sex. A to v tom ani nejsou moc dobří. Já jsem lepší než oni. I v sexu jsem lepší, než většina mužů. Jsem na sebe hrdá.

18:30 - Rande naslepo zatím docela vychází. Pán je kultivovaný, čistý, galantní a vypadá to, že mě bere jako sobě rovnou, protože mě nechal za večeři zaplatit.

Krátká pasáž z deníčku chlapa, který byl na rande s touto feministkou:
18:00 - To je zase kšeft. Ta ženská má knírek, ve vlasech šediny a je tak celkově neupravená. Z podpaždí ji prosvítá trs chlupů i přes tři vrstvy oblečení. To je moje poslední rande naslepo.

18:30 - Co je tohle za člověka? Už půl hodině mele o tom, jak jsou ženy utlačované a jak je muži využívají. Koho to zajímá? Co má ta ženská za problém? Týhle krávě večeři rozhodně platit nebudu. Ona má chlupy i ve výstřihu?

19:00 - Tak rande skončilo. Pán, kterého jsem chtěla mít jen na sex, se mi podíval lačně do výstřihu. Tím dal jasně najevo, jaký je to ignorant a že já jsem pro něho jenom objekt jeho touhy. Vůbec mě nebral jako člověka. Jen jako cíl svých tužeb. Úplně jsem mu viděla, jak se mu protočili panenky, když mi mlsně zkouknul výstřih. Prasák. Okamžitě jsem vstala a odešla. Dneska večer to budu tedy zase jenom já a můj vibrátor Alice. Ano, dala jsem svému vibrátoru ženské jméno, protože i můj vibrátor je emancipovaný.

22:00 - Vibrátor Alice byl dneska ve formě a všechny mé choutky uspokojil. Můžu tedy jít spát. Ještě jsem z dnešního vydání Vlasty vystříhala všechny obrázky mužů, pomodlila jsem se za smrt všem mužům a šla spát. Mám pocit, že se to dneska hodně pohnulo a že jsem k tomu vítězství nad mužským pokolení zase o trochu blíž.

Deníček moderního člověka, který trpí zácpou

15. února 2016 v 9:32
Zácpa není nic, čím bychom se na potkání chlubili. Povětšinou je to takové naše malé tajné trápení stejně jako například hemoroidy a nebo genitální bradavice.
Není však nasnadě před zácpou zavírat oči. Zácpa tu byla, je a bude. Pojďme se podívat na zápisky z deníčku jednoho chudáka, který se zácpou statečně bojoval.
8:00 - Už je to týden. Týden, co jsem nebyl na velký. Bolí mě břicho, bolí mě hlava a nemůžu nic. Jsem rád, že jsem rád. Pokaždý, když jdu na záchod, čeká tam na mě jenom jedno velké zklamání. Dneska to ale zlomím. Narval jsem se projímadlem, takže to by bylo, aby nebylo. Jdu na to. Usedám na záchod. Dneska to půjde. Cítím to.

8:05 - Pořád nic. Sedím tu, tlačím jak o život bez výsledku. Zkusím víc zatlačit.

8:07 - Zatlačil jsem natolik mohutně, že mi praskla žilka v oku. To je zatím všechno, co se tu událo.

8:09 - Začínám se potit. Rukama křečovitě svírám záchodové prkénko a tlačím vším, čím jde. Mám pocit, že ještě chvilku a prorvu se okrajem mísy dovnitř záchodu.

8:12 - Chodidla mám v agónii zaťaty v pěst a nehty na rukou ryju do stěn kolem sebe. Začínám nahlas vzdychat.

8:13 - Jsem zbrocený potem. V tlačení nepolevuju. Mé hlasité vzdychání plynule přešlo do fistule a nejsem daleko od toho, abych začal jódlovat.

8:14 - Už jódluju.

8:15 - Ze záchodu se ozvalo žbluňknutí. Vypadalo to slibně, ale bohužel to byla jen mohutná krůpěj potu, která mi stekla z krku přes záda až po mezipůlčí, přičemž cestou nabrala několik litrů kapek studeného potu z přilehlých oblastí.

8:17 - Nevím, kolik bolesti a zmaru může člověk snést. Pokoušejí se o mě mdloby a začínám mít halucinace. Z toho mohutného tlačení jsem začal krvácet z nosu.

8:19 - Pokud existuje Bůh, tak tady není. Jsem na pokraji sil. Hlavu mám odevzdaně opřenou zeď a nohy mi jen tak volně visí z mísy. Necítím je. Odumřely. V tlačení však nepolevuju. Už jsem pro to obětoval příliš, než abych to teď vzdal.

8:21 - Nejsem si jistý, jestli jsem ještě naživu. Pohybuju se někde na pokraji života a smrti. Už jsem dokonce viděl v dálce i bílé světlo, ale nešel jsem tam. Teď ne. Možná potom. Teď tu mám něco rozdělaného.

8:23 - Začal jsem ze záchodu křičet o pomoc. Vůbec nevím proč. Byl to instinkt. Pokud se člověk cítí ohrožen, jedná pudově. Vzhledem k tomu, že bydlím sám, nikdo mi stejně nepomůže. Zůstalo to všechno na mě.

8:24 - Pokusil jsem se z posledních sil o závěrečné životní zatlačení. Něco mi v břiše zapraskalo a věci se daly do pohybu. Je to velká sláva. Velký úspěch.

8:25 - Pokud bych využil porodnický termín, tak můžu tvrdit, že už lze vidět hlavičku.

8:26 - Kristova noho. Je to mnohem větší, než jsem čekal. A hlavně širší.

8:27 - Možná jsem vyhrál bitvu, ale válku zřejmě prohraju. To není v lidských silách dostat to ze mě. Vždyť se to tam nemůže vůbec vejít. Potřeboval bych nastřihnout.

8:30 - Byl jsem dvakrát u porodu. Viděl jsem tu spoušť. Viděl jsem, jak se hlava velikosti pomela dere otvorem velikosti limetky. Viděl jsem rodičku v bolestech nadávat a omdlévat. To všechno není nic proti tomu, co se tu právě odehrává.

8:33 - Mám hlavu zarytou do klína a v poloze plodu se držím zespod za stehna. Kontrakce se ozývají pravidelně každou půl minutu a já už nevím, jestli mám dostatek sil všechno ven dovytlačit.

8:40 - Je po všem. Ležím na zemi vedle mísy a pláču štěstím i vyčerpáním. Dokázal jsem to. Jsem na sebe hrdý. Bylo to strašný. Až si příště dám zase na nový rok předsevzetí, že zhubnu díky revoluční květákové dietě, tak to se radši zabiju.

Kam dál